I když se na „Blood Fire Death“ BATHORY částečně vymanili z temné satanské atmosféry předchozích alb a začali koketovat s nordickou mytologií, bylo album „Hammerheart“ pro všechny kované „blackery“ pořádně studenou sprchou. Nešlo ani tak o textovou a koncepční složku, která zůstala i nadále alespoň pohanská, ale spíše o hudební stránku věci, neboť ta přinesla zpomalení o desítky, ne-li stovky procent. Nejrychlejší věcí je zde druhá v pořadí „Valhalla“, a to se prosím jedná o klasický „bum-čvacht“ rytmus, žádné divočení. Toto ostatně platí i pro většinu stopáže na desce – Quorthon má na všechno dost času, s nápady si hraje, rozhodně nikam nespěchá, nechává si to posluchače užít. Jak některé kapely fungují coby výborná hudba do auta, jsou BATHORY (v epickém provedení) vhodní do sluchátek na nějakou pomalou plavbu lodí po severních mořích.

Již první vteřiny úvodní písně „Shores In Flames“ zcela korespondují s atmosférou navozenou obalem a skutečně vás bleskurychle myšlenkově přenesou na daleký sever – mořský příboj, nakřáplá kytara, Quorthonův procítěný přednes, rázně utnutý „reprákytrhající“ zvukovou explozí – jste uvnitř a již není cesty zpět, tohle mrazivé dobrodružství musíte absolvovat celé. Zpěvák již neskřehotá jako na předchozích albech, ale to nemůže nikomu vadit, to by tuto hudbu jen zbytečně degradovalo. Jeho projev je syrový, nakřáplý, emotivní, tzn. přesně v intencích alba. Že je sem tam falešný? Na to kadí Sleipnir, důležitá je přirozenost, pro žádné dodělávky zde není místo.

Po (na poměry BATHORY) zvukově povedeném a dotaženém  „Blood Fire Death“ je zde sice patrný určitý ústup z nároků na kvalitu, ale výsledku to spíše pomáhá. Ostatně viking metal prostě musí mít „špinavý“ výsledný kabátek, jinak je atmosféra tatam. Proti dřívějšku zhutněly kytary a bicím byla dána do vínku až destruktivní dynamika (o tom ničení reprobeden v druhém odstavci nepíšu jen tak pro nic za nic, skutečně jsou ty první údery kopáků po intru tak intenzivní, že to většina běžných beden úplně nepobere). Z toho velmi těží „Father To Son“, kde dominuje ultratěžký powermetalový riff (to vazbení hned na začátku, to je prostě nádhera – esence syrovosti!), podpořený (jak praví klasik) „hromovládnými“ bicími.

Na pozdějších deskách dotáhl Quorthon k dokonalosti disciplínu „jak složit výbornou akustickou baladu“ a právě „Song To Hall Up High“ je jednou z jeho prvních povedených vlaštovek. Možná jsem se trochu zpronevěřil té pravé vikingské filozofii, ale když jsem, během mého -náctiletého období, byl na kterékoliv rekreační akci (např. lyžařský kurs) pověřen tím, abych dělal diskžokeje večerní taneční zábavy, byla právě tato píseň jedna z těch zaručených, při nichž vám holky při ploužáku tály pod rukama. To jen dokumentuje úspěšně dokonanou Quorthonovu transformaci ze „satanistického opilce“ na „zasněného melancholika“. Drásající úvod „Home Of Once Brave“ ovšem vrátí posluchače ze snů zpět do kruté a studené reality – nebezpečí číhá za každým stromem černočerného lesa, koně se těžko drápají do zasněžených kopců, ale není čas na přestávku, cíl je ještě daleko. Konkrétně pak až za deset minut, kdy se nám po posmutnělé „One Rode To Asa Bay“ (zde se Quorthon přihlásil ke starším albům alespoň textově) ohlásí staré dobré mystické outro, již klasický „trademark“ této skupiny.

„Hammerheart“ je tribut vikingské tématice, jak se patří. Kam se hrabe Antonio Banderas se svými kamarádíčky na filmovém plátnu. Při troše rozvinuté imaginace při poslechu tohoto alba lehce zapomenete, že se nejedná o DVD s videostopou. Co se týká blackmetalu, nemůže člověk jasně říci, kdo zažehl tu původní, resp. tu nejzářivější pochodeň, která měla za následek vytvoření silné blackové scény. Co se ovšem viking metalu týká (nebo chcete-li epic-pagan-nordic-atd.) je v této otázce naprosto jasno. Často slýchávám a čtu názory, že Quorthonův vliv na tuto scénu je sice nepopiratelný, ale hlavní zásluhy že mají chlápci jako Ihsahn, Garm, Grutle a já nevím kdo ještě. To jsou ovšem pořádné nesmysly. Když oni nahrávali první demáče, měl Quorthon na kontě již dvě (naprosto dokonalá) alba, která zcela jasně vytyčila linii tohoto stylu, jak po hudební, tak po lyrické stránce. Tím nijak nechci shazovat tvorbu výše zmíněných, ale otec zakladatel byl prostě jen jeden a vše nastartoval touto skvělou deskou s vikingy na obalu.