Doba, z níž vzešlo album „Cross Purposes“, byla pro BLACK SABBATH bezpochyby nesmírně složitá. Poměrně výstižně onu situaci vystihuje dávno zlidovělá replika bodré jihočeské selky Škopkové v podání Heleny Růžičkové, hodnotící se slovy: „že se vemete, že se nevemete, že se vemete, že nevemete“ stav okolo vdavek své dcery Blaženy. Stejně tak byl dříve překvapivě nepotřebný zpěvák Tony Martin (navzdory tomu, že Iommimu zcela jednoznačně vytrhl trn z paty, když v roce 1987 naskočil do sabbathovského expresu a stvořil s ním tři alba, z nichž dvě jsou přinejmenším důležitá) znovu shledán zatraceně užitečným a sotvaže doznělo prásknutí dveří za navztekaným Diem, už jej Tony Iommi zase plácal po zádech a nabízel mu smlouvu na dobu neurčitou. Že mu na to druhý Tony kývnul je událost, které je dodnes třeba blahořečit, neboť díky ní mohlo „Cross Purposes“ vzniknout v podobě, v jaké ho známe dnes – tedy všeobecně nijak zásadně vnímané, nicméně plné natolik povedeného hard´n´heavy materiálu, že tím nejvýstižnějším přívlastkem, který pro něj shledávám, je nedoceněnost.

Jakmile se totiž řekne Tony Martin a BLACK SABBATH, většině oslovených se ze všeho nejdřív vybaví „Headless Cross“, a to ze zcela pochopitelných kvalitativních důvodů. Postavíme-li však vedle něj „Nedorozumění“ a začneme srovnávat, rychle shledáme, že jde vysloveně o zdravou a dravou konkurenci. Album jakoby v sobě snoubilo všechno to, co se kdy birminghamským (a v osmdesátých létech minulého století samozřejmě zejména) povedlo. V první řadě jedinečný a skvostný hlas zpěváka, který svým rozsahem, barvou a jakýmsi nenápadným hard rockovým feelingem okamžitě bourá všechny teorie, zpochybňující jeho neoddiskutovatelné kvality. Tony Martin je Pan zpěvák, možná z první metalové desítky těch celosvětově nejlepších, s nímž většina skladeb alba získává naprosto strhující výraz, v němž se jeho hlas tyčí jako obrovitý kormidelník za kormidlem námořní lodi zmítané strašlivou bouří. Vedle něj pak samozřejmě máme neodmyslitelného kapitána Iommiho, který, pokud se svojí kytarou dělá přesně to, v čem je nejlepší, nemůže po sobě zanechat cokoliv napadnutelného – proto je také až na výjimky (nejspíš „Psychophobia“, „Back To Eden“ a „Evil Eye“) „Cross Purposes“ plné skutečně velmi silných a autorsky excelentně zvládnutých skladeb. A jelikož i zbývající aktéři také fungují na jedničku (Bobby Rondinelli /ex-RAINBOW/ si mezi nimi zaslouží zvláštní pochvalu za výtečné nazvučení své soupravy a technicky velmi průrazný styl hry), je skutečně lahůdkou putovat hracím pořádkem skladeb, protentokráte osvěžených texty s především (proti)náboženskou tématikou. Svižná „I Witness“ hned zkraje (a po ní později i „Immaculate Deception“) vyhání adrenalin na nejvyšší možnou úroveň a přímo duní tím nejlepším z klasických partů BLACK SABBATH osmdesátých let. „Cross Of Thorns“ (a po ní později i „The Hand That Rocks The Cradle“) zahraje na citlivou notu nejen mrazivými Martinovými experimenty v refrénu a geniálním kapelníkovým sólem, ale i jemnou akustickou předehrou a ne naposledy také upozorní na veledůležitou roli, které se na albu dostane Nichollsovým klávesám. Pak už zaúřaduje geniální motiv Butlerovy baskytary ve „Virtual Death“ a my se náhle lehce a elegantně přesouváme do let, kdy vznikala černočerná image kapely a mikrofonu vládnul Ozzy Osbourne. V „Cardinal Sin“ se to nakonec všechno pěkně proplete v další skvostnou skladbu a k dovršení celkově výrazného efektu přihodí kapela, málem jakoby mimoděk, i procítěnou baladu „Dying For Love“.

Vskutku, pakliže někdo na tohle album pohlíží s despektem, mám pro něj jediný vzkaz – je to opravdu nedorozumění.