OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zjevně nejvíce podceňované album BLACK SABBATH v jejich historii. V kontextu tvorby kapely ze sedmdesátých let znamená hodně zvláštní, zvukově barevné a až mainstreamově světlé rockové dílo. Osm zdejších skladeb má kouzlo neobvyklého i nesporné kvality, které se projevují v širším stylovém záběru, popírajícím BLACK SABBATH jako výrazově neměnnou jednotku tvrdosti, vyjadřující se výhradně prostřednictvím podlazených kytar.
Songy jsou opatřeny jemnějšími zvuky a dojemně tesknou atmosférou, takže „Technical Ecstasy“ působí jako nostalgický soundtrack k chátrání a rozkladu. Nedílnou součástí týmu (kromě členů BLACK SABBATH) se při jeho tvorbě stal klávesák Jezz Woodruff, jehož nástroj silně ovlivnil výsledný produkt. V kapele však v té době nepanovala zrovna dobrá nálada, protože maniakální rychlost střídání koncertních turné a studiových otáček si vybrala svou daň, takže uvnitř souboru docházelo k častým sporům každého s každým. Tony Iommi právě s najatým klávesistou nejvíce tvořil, Geezerovi jako vždy připadly texty a Bill Ward se cítil nedoceněný (zde si dokonce prosadil jednu skladbu, ve které sólově zpívá – „It´s Alright“, která se nakonec stala pilotním singlem, což vyvolalo ostrý spor s Ozzym), takže uvažoval o sólové desce. Co se týče Ozzyho, ten se zrovna vyhrabával z drogového rauše a všech problémů s tím nepřímo souvisejících (rozvod), takže se tvářil, že ho nějací BLACK SABBATH již vůbec nezajímají. Právě Ozzy Osbourne, jehož poničený hlas zde operoval v o něco nižších polohách, než jsme byli zvyklí na minulých deskách, se v luxusních studiích Criteria v Miami ukázal opravdu jen v momentě, kdy samotné skladby nazpívával. Přesto album „Technical Ecstasy“ dopadlo dobře a v žádném případě o něm nelze hovořit jako o nějakém kvalitativním propadáku, což byl případ až následného „Never Say Die“, po kterém se Ozzy s definitivní platností zdekoval. Celý proces nahrávání „Technical Ecstasy“, ale i produkce, tak stanul na bedrech jediného muže, a sice Tonyho Iommiho, kterého ostatní chodili do studia pouze navštěvovat z nedaleké pláže.
Zahajuje se svižnou rockovou věcí „Back Street Kids“, což je dunivý hard rockový kousek ve stylu „Hole In The Sky“ nebo „Symptom Of The Universe“, valící před sebou hromadu nakupené energie, a i přesto, že mu do drásavosti skladeb z předchozího alba „Sabotage“ trochu schází, jde o vstup jak se na BLACK SABBATH sluší a patří. Následuje rozmáchlý žalm „You Won´t Change Me“, podkreslený sugestivní atmosférou kláves, z něhož je především cítit, že „Technical Ecstasy“ je albem, kde si Tony Iommi hodně vyhrál se svými kytarovými sóly a různými vyhrávkami, jež zde dosahují až epických délek. Snad si tedy dokážete představit, jak málo se zvuk černokněžnických velmistrů z roku 1976 podobal jejich o šest let staršímu podlazenému vyznění. Druhá pochmurná suita má název „She´s Gone“ a zdobí jí masivní hradba smyčcových podkresů (u nás skladbu známe také v podání Marie Rottrové jako „Lásko, voníš deštěm“). Již výše zminěná „It´s Alright“, kterou složil a sám nazpíval Bill Ward, se od celku nejvíce odlišuje. Výsledek nicméně není vůbec špatný, nesmí se však příliš dávat najevo, že jde o BLACK SABBATH (doboví fanoušci tenhle song naprosto odsoudili jako zaprodání se komerci). Jde vpodstatě o lehoučkou lennonovskou píseň s chytlavou zpěvovou linkou. Vrcholem alba je skladba „Gypsy“, která dokonale naplňuje představy o progresi Iommiovců posledních let, protože prochází pěti neopakujícími se částmi. Její nepředvídatelná struktura, postupná gradace, napětí a mohutné klávesové aranže z ní dělají doslova hard rockové veledílo ve stylu stěžejních momentů kolegů z QUEEN. O tom, že je celé album velmi různorodou sbírkou, svědčí naproti tomu přímočará skladba „Rock´N´Roll Doctor“, stojící na partech honky-tonk piána.
„Technical Ecstasy“ je tedy velmi pestrým hard rockovým albem plným překvapivých aranží, ale i klasicky rockových vypalovaček. Je mu vlastní stylová otevřenost a trýznivý opar smutku, který může za jeho výrazně nostalgickou atmosféru. Považuji jej za poslední skutečně zdařilé album BLACK SABBATH, na kterém je ke slyšení hlas Ozzyho Osbournea.
Hodně různorodé a pestré album BLACK SABBATH, které je výkladní skříní skladatelského mistrovství Tonyho Iommiho. Téměř mainstreamově stylizovaný rockový zvuk je zatěžkaný teskným oparem smutku, rozkladu a chátrání.
Ozzy Osbourne
- zpěv
Tony Iommi
- kytara
Geezer Butler
- baskytara
Bill Ward
- bicí
1. Back Street Kids
2. You Won´t Change Me
3. It´s Alright
4. Gypsy
5. All Moving Parts (Stand Still)
6. Rock´N´Roll Doctor
7. She´s Gone
8. Dirty Women
Forbidden (2024 Remix) (2024)
13 (2013)
The Dio Years (Best Of) (2007)
Greatest Hits (1970-1978) (2006)
The Best Of (2005)
Black Box: The Complete Original (1970-1978) (2004)
Megalomania Architect (2004)
The Sabbath Stones (Best Of) (1996)
Forbidden (1995)
Cross Purposes Live (1995)
Cross Purposes (1994)
Dehumanizer (1992)
Tyr (1990)
Headless Cross (1989)
The Eternal Idol (1987)
Seventh Star (1986)
Born Again (1983)
Live Evil (1982)
Mob Rules (1981)
Heaven And Hell (1980)
Never Say Die! (1978)
Technical Ecstasy (1976)
We Sold Our Soul for Rock & Roll (Best Of) (1975)
Sabotage (1975)
Sabbath Bloody Sabbath (1973)
Volume 4 (1972)
Master of Reality (1971)
Paranoid (1970)
Black Sabbath (1970)
Vydáno: 1976
Vydavatel: Castle Communications
Stopáž: 40:40
Produkce: Tony Iommi
Studio: Criteria Studios Miami, Florida
-bez slovního hodnocení-
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.