Jako bych to před sebou přímo viděl. Zapadajícím sluncem zrudlý soumrak a v něm se v pomalém přímořském větru s monotónním vrzáním houpající vývěsní štít s nápisem „Hospoda u Černé ruky“. Kolik básnické záhadnosti a tajuplnosti v sobě skrývá tenhle motiv. Netuším, kde k němu Rolf Kasparek přišel, a zda to vlastně mohlo vypadat přesně takhle (přece jenom moje fantazie je také jenom jedna), nicméně je pravdou, že v tomto případě se trefil opravdu stoprocentně. Tím spíš, že tentokrát bylo celé album, inspirované jakousi legendou o Černé ruce a zdobené zřejmě nejkrásnějším obalem, který kdy kapela na desce měla (sama to ostatně v bookletu konstatuje, když se symbolicky uctivě klaní svému v té době dvornímu malíři Andreasovi Marschallovi), kompletně výsadní autorskou prací právě tohoto šéfa pirátské družiny.

V logickém pokračování toho, co bylo načato na „Pile Of Skulls“, jsou RUNNING WILD znovu především expresně rychlí a do protipólu tomu staví pomalejší a houpavější metalové nálady, i když protentokráte (a zcela evidentně pro dobro věci) má rychlá nálada navrch. Pro příklad nemusím chodit daleko, neboť jen co odezní úvodní, polomluvené, poloinstrumentální a především fascinující intro „The Curse“, přivalí se jako divoká horská řeka titulní kousek s dechberoucí ukázkou toho, jak moc rychlí a přemýšliví RUNNING WILD dokážou v drážkách tohoto alba být. Do nezastavitelného vodopádu kopáků hučí kytarový dvojblok, vyšněrovaný těmi nejúchvatnějšími vyhrávkami a sóly, které se kdy v Rolfově hlavě zrodily, a skladba jako celek vás jednoduše přejede silou nekompromisního parního válce.

Celá deska je takových okamžiků plná (pro pořádek zejména „Mr. Deadhead“, Powder & Iron“, „Dragonmen“, již tradiční 15:18 min. dlouhý příběh „Genesis (The Making And The Fall Of Man)“ anebo „The Privateer“, zároveň i pilotní maxisingl k albu, na němž se objevily i skladby „Dancing On A Minefield“ a „Poisoned Blood“, v budoucnosti znovu přidané jako bonusy k některým CD reedicím), jen ještě jeden je třeba vyzvednout. „The Phantom Of Black Hand Hill“, to je totiž do slova a do písmene klenot hodný té nejsvětovější speedmetalové síně slávy. A není to tentokráte jen strhující tempo a skvělý melodický motiv, co tuhle skladbu činí tak nedostižnou, je to především a hlavně Rolfovo cítění hudební dramatičnosti, které zde dosáhlo naprostého a absolutního vrcholu, protože na délce 6:25 min. je v ní nabito tolik pomyslného hudebního děje, že v kině by to nespravila ani obligátní filmová hodinka a půl. Rolf si touhle písní (a doufám, že nejen) u mě udělal pěkně velký dluh, protože dokud jí nezvěční naživo, nebude moci kytaru pověsit na hřebík, aniž by mohl v noci klidně usnout.

Ovšem zpět k albu jako celku. Pokud jsem „Death Or Glory“ dosadil na post nejlepšího alba „prvního období“ RUNNING WILD, pak je „Black Hand Inn“ tím nejpovedenějším v druhé fázi, a to i přesto, že kapela nepotřebovala další alba (zůstaneme-li u mého pomyslného rozdělení), než se k němu dopracovala. Stojí za tím zřejmě jednak Rolfova léty dobroušená zkušenost a profesionalita (nemluvě o tom, že jeho autorskou práci u některých skladeb bych přirovnal až k výtrysku geniality – znovu si srovnejte „The Phantom Of Black Hand Hill“), a jednak také nové obsazení, čítající velmi talentovaného kytaristu Thila Hermanna, přišedšího z německého spíše thrashového spolku RISK, a protřelého bubeníka Jörga Michaela, který už si s Kasparkovci zahrál v úplných začátcích a pak také jako záskok na turné k albu „Port Royal“ a jehož průzračná čistota a jakási ´mohutnost´ hry na bicí byla určitě vítaným nábojem.

Celou tuhle sestavu bych ostatně s klidem zařadil hned za její nejsilnější vzor Kasparek-Moti-Becker. A pokud bych se pak ve světle tohoto porovnání měl ještě rozhodnout, zda nejlepším albem RUNNING WILD je „Death or Glory“ nebo „Black Hand Inn“, přiznám se, že jednoznačně bych něco takového udělat neuměl, ale vlastně bych to ani nechtěl. Obě alba jsou totiž svým způsobem nádherná, a o to právě jde. Má-li tedy, alespoň teoreticky, některé z alb RUNNING WILD sedět na pomyslném trůnu, tak ať jsou to zrovinka tyhle dvě, co se uskromní a posadí se tam spolu. Koneckonců, ten trůn by měl být ušitý přesně na jejich míru.