Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Diskografie německé metalové veličiny RAGE, která si s albem „Wings Of Rage“ připisuje již výroční, pětadvacátý zápis, doznala v průběhu všech těch šestatřiceti let existence kapely vlastně docela výrazné změny. Z původně výstavní skříně nově šlechtěné odrůdy speciálně výživného a vytvrzeného německého melodického kovu, která byla kdysi dávno ozdobou každé pořádné metalistovy sbírky, se postupem času stal jakýsi archiv produktů stejné značky, do které sice pravidelně a rádi přikládáme nové kousky, ale pokud přijde čas také na poslech, k některým z nich už se vlastně nikdy nevracíme. Od toho máme každý jiné své favority a zcela samozřejmě jejich počet narůstá proti toku času.
Protože když dnes RAGE nastoupí do studia, je to vlastně docela podobné tomu, jako když si jdete zaběhat. Někdy vám to sedne, někdy méně, někdy se cítíte přímo nadpozemsky a někdy jste rádi, že jste se vůbec dožili konce trasy. Ovlivňuje to pochopitelně celá spousta okolností, počasím počínaje, profilem terénu pokračuje a vaším subjektivním rozpoložením konče. A Peavy a spol. to zcela přirozeně při skládání a nahrávání mají podobně.
Výsledek pak může být vnímán docela odlišně, protože ještě navíc k tomu to stejné samozřejmě platí zároveň i o posluchačích – ne nadarmo se říká, že sto lidí rovná se sto chutí. A to je, řekl bych, v kostce princip přístupu k nejnovějším nahrávkám RAGE a jejich hodnocení.
Podstatné na tom všem je, že Peavy, potažmo RAGE přes tu obrovskou hromadu skladeb vlastně nikdy skladatelsky ani jinak nedopadli úplně dolů. Jednou jsi nahoře, ano, jednou jsi dole, ale to není případ téhle skupiny, která si vždy dokázala udržet jistou úroveň. A co by za to dali fanoušci třeba takových RUNNING WILD, kdyby si „jejich šéf“ pohlídal podobným způsobem linii a stále dál vydával alba, která se tu více a tu méně blíží ideálu jejich produkce, nahrávaná s živými hudebníky a bez pachuti nuceného výpotku k ničemu.
Upřímně, dnes už se vlastně člověk snad ani nedokáže orientovat v tom, jestli ta či ona skladba z „Wings Of Rage“ nevykrádá (a jak případně moc) tu či onu skladbu z nějakého jiného alba zbytku diskografie RAGE (pokud ano, pak je to jistě srdcař hodný metalového doktorátu!). To ale nebrání tomu si s každou takovouhle novinkou užít iniciační rituál, poslechnout jí poctivě několikrát od začátku až do konce, vybrat si nejoblíbenější kusy a rozhodnout se, zda album půjde rovnou do zmiňovaného archivu nebo si z něj člověk bude chtít něco pamatovat (tady jsem si, nevím vlastně proč, vzpomněl na „Hunter And Prey“ z alba „Strings To A Web“).
A ze všech těch důvodů si pětadvacáté řadové album RAGE já osobně nejspíš moc pamatovat nebudu. Na to mají ten svůj melodický rybníček až příliš vylovený, při samotném výlovu se jim nejspíš rovněž moc nepoštěstilo a nejoblíbenější kus v pravém slova smyslu zde nenalézám (i když možná se mu blíží „Shine A Light“). Po fantastickém „Seasons Of The Black“ a příslibu, který na něm Peavy se svými novými spoluhráči vyvolal, je to jistě zklamání, ale zklamání, a to prosím dvakrát podtrhuji, zklamání hodné RAGE. A tím budiž řečeno vše pro tento okamžik podstatné.
1. True
2. Let Them Rest in Peace
3. Chasing the Twilight Zone
4. Tomorrow
5. Wings of Rage
6. Shadow over Deadland (The Twilight Transition)
7. A Nameless Grave
8. Don't Let Me Down
9. Shine a Light
10. HTTS 2.0
11. Blame It on the Truth
12. For Those Who Wish to Die
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.