BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na poslední dlouhohrající desce se PELICAN znatelně odklonili od svého původního rozvláčného výrazu směrem ke tvrdšímu a přímočařejšímu vyznění. A „EP „Ephemeral“ stvrzuje, že v tomto trendu hodlají pokračovat. Nepočítáme-li coververzi skladby od EARTH „Geometry Of Murder“, na níž se podílel sám Dylan Carlson, navazují v mnoha ohledech oba umístěné kusy na hudební polohy desky „City Of Echoes“. Těžký zvuk, jednoduchá a úderná rytmika, která klade důraz na výrazně strukturované riffy, a nepříliš zkreslený a průrazný zvuk kytar – tak lze v kostce shrnout několik základních dojmů. Byl-li někdo zklamán „jednoduchostí" a přímočarostí uvedené desky, „Ephemeral“ znovu ukazuje sofistikovanější tvář PELICAN, v níž se tu a tam odráží nálady nahrávky „The Fire In Our Throats Will Beckon The Thaw“. Obě skladby jsou veskrze příjemnou ochutnávkou před další dlouhohrající deskou a rovněž stvrzením, že tato chicagská čtveřice má o své další tvorbě zcela jasno.
7 / 10
What We All Come To Need (2009)
Ephemeral (EP) (2009)
City Of Echoes (2007)
The Fire In Our Throats Will Beckon The Thaw (2005)
Live In Chicago (DVD) (2005)
Australasia (2003)
Pelican (EP) (2003)
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.