BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dlouho mi trvalo přijít na chuť poslednímu albu této chicagské čtveřice. To ale asi zřejmě každému, kdo po předchozím „The Fire In Our Throats Will Beckon The Thaw“ (2005) čekal další dávku kouzelných melodií a zasněných nálad. Pokračovaní linie nastolené touto podařenou nahrávkou se však nekonalo.
To bylo jasné hned od úvodu první skladby „Bliss In Concrete“. Obhroublé a drsně riffující kytary byly dosti v rozporu s očekáváními do „City Of Echoes“ vkládanými. Kam se vytratil cit pro kouzelnou atmosféru? Kam zmizela hravost a chuť žonglovat s emocionálním protiklady? První dojem, které nová deska zanechala byl více než rozpačitý. Z kytarové hradby zůstala jen pachuť zklamání z nenaplněných očekávání. Leč postupem času je všechno tak trochu jinak. To, co se nejprve zdálo jako nepovedený experiment, se později ukázalo jako velice správná cesta. Tedy plavba proti mohutnému post-rockovému proudu zpátky do světa zboostrovaných kytar má v podání PELICAN nesmírně přitažlivé kouzlo a čím dál silnější půvab.
V čem tedy spočívá? V rafinovaném namotávání jednotlivých motivů, melodií, nálad anebo řekněme rovnou hudebních příběhů na nepříliš opracovaně vyhlížející špalek, který tvoří právě mohutný zhluk tvrdých kytarových riffů. Ten, na rozdíl od albového předchůdce, dominuje celé nahrávce a zcela tak eliminuje zpočátku postrádanou typickou post-rockovou zasněnost, kterou „The Fire...“ doslova dýchalo. To, že PELICAN mají rádi především zvuk elektrických kytar dokazují mimo jiné i v temně hardcoreovém projektu TUSK, takže sázka na tvrdost vyznění nakonec ani tak překvapivá není. „City Of Echoes“ je však mozaikou mnohem pestřejší, než se nám svým prvním předstoupením před publikum snaží namluvit. Své krásy odkrývá postupně a především v momentě, kdy už se nesoustředíte jen na její hlavní kytarovou složku, ale pronikáte i hlouběji pod povrch. Pečlivé odhalování půvabů každé z osmi skladeb se tak mění v příjemnou poznávací procházku po místech sice již důvěrně známých, nicméně stále nabízejících příjemná a leckdy i neobjevená zákoutí. Přesně taková, jaké nabízejí skvěle gradující kompozice „Dead Between The Walls“ anebo „Far From Fields“, která svojí ústřední linkou asi ponejvíce odkazuje na předchozí tvorbu skupiny.
I navzdory vyřčenému se domnívám, že instrumentální kvartet z Chicaga natočil v zásadě tradiční kytarovou desku. PELICAN nemají ambice tvořit objevitelskou hudbu a bourat hranice žánrů. Jsou prostě jen dalšími v řadě, kteří mají rádi náladotvornou muziku.Zajímaví jsou především schopností dokázat, že to jde i bez zdlouhavých poloaktustických ploch a bez okázalého střídání hudebních kontrastů. Stačí jim k tomu tradiční rockové nástroje s tradičním rockovým zvukem.
Ne tak zasnění a přístupní, jako na předchozím albu. Více však tradičně rockoví, tvrdší a houževnatější. Přesně takoví jsou současní PELICAN. Důvěra v jejich aktuální nahrávku se vyplatí!
8 / 10
1. Bliss in Concrete
2. City of Echoes
3. Spaceship Broken
4. Winds With Hands
5. Dead Between the Walls
6. Lost in the Headlights
7. Far From Fields
8. A Delicate Sense of Balance
What We All Come To Need (2009)
Ephemeral (EP) (2009)
City Of Echoes (2007)
The Fire In Our Throats Will Beckon The Thaw (2005)
Live In Chicago (DVD) (2005)
Australasia (2003)
Pelican (EP) (2003)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Hydra Head Industries
Stopáž: 42:28
Produkce: Andrew Schneider
Studio: Electrical Audio, Chicago (USA)
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.