Dlouho mi trvalo přijít na chuť poslednímu albu této chicagské čtveřice. To ale asi zřejmě každému, kdo po předchozím „The Fire In Our Throats Will Beckon The Thaw“ (2005) čekal další dávku kouzelných melodií a zasněných nálad. Pokračovaní linie nastolené touto podařenou nahrávkou se však nekonalo.

To bylo jasné hned od úvodu první skladby „Bliss In Concrete“. Obhroublé a drsně riffující kytary byly dosti v rozporu s očekáváními do „City Of Echoes“ vkládanými. Kam se vytratil cit pro kouzelnou atmosféru? Kam zmizela hravost a chuť žonglovat s emocionálním protiklady? První dojem, které nová deska zanechala byl více než rozpačitý. Z kytarové hradby zůstala jen pachuť zklamání z nenaplněných očekávání. Leč postupem času je všechno tak trochu jinak. To, co se nejprve zdálo jako nepovedený experiment, se později ukázalo jako velice správná cesta. Tedy plavba proti mohutnému post-rockovému proudu zpátky do světa zboostrovaných kytar má v podání PELICAN nesmírně přitažlivé kouzlo a čím dál silnější půvab.

V čem tedy spočívá? V rafinovaném namotávání jednotlivých motivů, melodií, nálad anebo řekněme rovnou hudebních příběhů na nepříliš opracovaně vyhlížející špalek, který tvoří právě mohutný zhluk tvrdých kytarových riffů. Ten, na rozdíl od albového předchůdce, dominuje celé nahrávce a zcela tak eliminuje zpočátku postrádanou typickou post-rockovou zasněnost, kterou „The Fire...“ doslova dýchalo. To, že PELICAN mají rádi především zvuk elektrických kytar dokazují mimo jiné i v temně hardcoreovém projektu TUSK, takže sázka na tvrdost vyznění nakonec ani tak překvapivá není. „City Of Echoes“ je však mozaikou mnohem pestřejší, než se nám svým prvním předstoupením před publikum snaží namluvit. Své krásy odkrývá postupně a především v momentě, kdy už se nesoustředíte jen na její hlavní kytarovou složku, ale pronikáte i hlouběji pod povrch. Pečlivé odhalování půvabů každé z osmi skladeb se tak mění v příjemnou poznávací procházku po místech sice již důvěrně známých, nicméně stále nabízejících příjemná a leckdy i neobjevená zákoutí. Přesně taková, jaké nabízejí skvěle gradující kompozice „Dead Between The Walls“ anebo „Far From Fields“, která svojí ústřední linkou asi ponejvíce odkazuje na předchozí tvorbu skupiny.

I navzdory vyřčenému se domnívám, že instrumentální kvartet z Chicaga natočil v zásadě tradiční kytarovou desku. PELICAN nemají ambice tvořit objevitelskou hudbu a bourat hranice žánrů. Jsou prostě jen dalšími v řadě, kteří mají rádi náladotvornou muziku.Zajímaví jsou především schopností dokázat, že to jde i bez zdlouhavých poloaktustických ploch a bez okázalého střídání hudebních kontrastů. Stačí jim k tomu tradiční rockové nástroje s tradičním rockovým zvukem.