DREAM THEATER, CYNIC - Praha, Tesla Aréna - 30. června 2009

DREAM THEATER, CYNIC - Praha, Tesla Aréna - 30. června 2009

DREAM THEATER, CYNIC - Praha, Tesla Aréna - 30. června 2009

DREAM THEATER, CYNIC - Praha, Tesla Aréna - 30. června 2009

A pršelo, jen se lilo. Alespoň tedy zpočátku. Byl to ten slavný den, kdy ráno mládežníci vyrazili do škol pro vysvědčení a byli-li dostatečně pilní, mohli se večer za odměnu zúčastnit instrumentálních orgií ve staré dobré Sportovní hale, tedy dnes už vlastně Tesla Aréně (a jsem opravdu zvědav, jak se ten prostor bude jmenovat třeba příští rok). Krom školou povinných se sešla pestrá směska návštěvníků obojího pohlaví a všech věkových skupin, převahu samozřejmě drželi muzikanti, každopádně, ať už s lístkem do VIP, k sezení, či stání, většina dorazila pěkně promoklá.

DREAM THEATERZamýšleli jste se někdy, proč zrovna DREAM THEATER? Proč tahle kapela (a ne jiná) plní sály i v naší republice, kde jinak podobné muzice pšenka zrovna nekvete? Král teorií, kolega Loužecký, by jistě přispěchal s převratnými myšlenkami, že kapela hraje super ploužáky, má vypalovačky k sežrání (co opsala od METALLICY) a taky zpěváka, co umí vyjet do kulotržných výšek, ovšem já nevím. Snad jakási míra zbožštění neuvěřitelných instrumentálních dovedností spojená se schopností podat melodické linky srozumitelně pro všechny, určitě je v tom i trocha štěstí, že zrovna Divadelníci zařezávají do uší i lidem poslouchajícím běžně něco úplně jiného. Ať tak či onak, velká Sportovka byla jejich. Pravda, ne úplně hlava na hlavě, ale vizuálně plno bylo, to se musí nechat.

Začátek však patřil CYNIC. Málokdy se stane, že je předkapela tak příznivé přijata, na druhou stranu, málokdy je předkapela takhle dobrá. Masvidal, Reinert a kolektiv se z pochopitelných důvodů zaměřili především na novou tvorbu, čili jsme si prosvištěli většinu z comebackové nahrávky „Traced In Air“ („Nunc Fluens“, „The Space For This“, „Evolutionary Sleeper“...), ale dostalo se samozřejmě i na přelomový „Focus“ („Veil Of Maya“...). Celá čtyřka se musela vyskládat vedle sebe před závěs zastiňující scénu, světýlka sotva párkrát blikla, ovšem zvuk byl překvapivě slušný. Nepřipravené posluchače mohly možná zarazit hodně výškové kytary, ale ty prostě ke kapele neodmyslitelně patří a srovnám-li vystoupení s předloňskou půlhodinkou na Brutal Assaultu, vychází mi aktuální čtyřiceti minutovka jako jasný vítěz. Navíc konečně, bez tuny vokoderu kolem, bylo poznat, že Masvidal i živě jako zpěvák ujde a krom pár nejvyšších tónů dá přesvědčivě všechno, co známe z desek. S nezbytnou pomocí chropotu Tymona Kruideniera, jasně.

DREAM THEATER

Čas nelze zastavit a je to vidět i na DREAM THEATER. Vlasy řídnou, vrásek přibývá, nic to však naštěstí nemění na instrumentální preciznosti a dokonalosti. Ať už budeme mluvit o eskapádách Mikea Portnoye (ano, zase při bubnování víc stál, než seděl a plival kolem sebe jak Tašunko Sapa po bledých tvářích), kytarovém čarování Johna Petrucciho, klávesovém řádění Jordana Rudesse (s holou hlavou a bílým plnovousem mu chybí jenom čepička do stroprocentní podoby s východoněmeckým Večerníčkem) či basových prstolamech Johna Myunga. I často kritizovaný James LaBrie měl dobrý den a své na tom jistě odvedl i fakt, že v novější tvorbě už se nepouští do těch nejvyšších pater, kde dříve tak často ztrácel dech a propadal v intonaci.

DREAM THEATERPo nezbytném intru (Střihoruký Edward?) začínáme skladbou „In The Presence Of Enemies“, což je otvírák předchozí řadovky „Systematic Chaos“. Zvuk se během ní pěkně ustálí, zůstane po celé dvě hodiny programu poměrně čitelný, snad jen při dvojkopákových smrštích zahuštěných propletencem sólových šlehanců se drobet zakulatí, ale nešť. Nevím, zda-li je skutečně stoprocentní pravda, že DT v žádném městě nezahrají tutéž skladbu dvakrát, klidně bych tomu ale věřil. Přes prognózy, že z novinky zazní pouze klipovka „A Rite Of Passage“ došlo i na druhého zástupce v podobě „Noční můry hodné zapamatování“ a jestli mě nebavila z desky, živě jsem ji přímo nenáviděl. Naštěstí pak už dojmy jen napravovaly záživnější kousky (no dobře, tak ještě ta METALLICA v „Constant Motion“ být nemusela, ale to je vážně všechno) - instrumentálka „Erotomania“, „Voices“ a další. Nezdálo se to, ale skoro dvě hodiny vítězství člověka nad hudebními nástroji utekly jako voda. Trocha toho skandování a máme tady závěrečný přídavek v podobě „drobného“ medley, které potěšilo zejména návratem k „Learning To Live“, přičemž do té doby jen na plošině točící se Rudess navlékl klávesky na pás a vyrazil dopředu na instrumentální souboj s Petruccim. V jiných zemích jsou tím možná šokováni, ovšem náš národ, vychovaný růžovými Rolandy Majkla Dejvida, dobře ví a zná. Skvělá tečka za příjemným večerem.

DREAM THEATER

Ani čtvrtá koncertní návštěva DREAM THEATER v České republice tedy nebyla marná. A i když v mých očích určitě nepřekonala Zlín či Brumlovku, nepopírám, že hlavním důvodem je hraný aktuální materiál z posledních dvou CD. Jinak totiž každé vystoupení téhle vypečené pětice slibuje zajímavý zážitek. Tak zase příště.

Playlist: 1) In The Presence Of Enemies, 2) Beyond This Life, 3) Panic Attack, 4) A Nightmare To Remember, 5) Hollow Years, 6) Constant Motion, 7) Erotomania, 8) Voices, 9) A Rite Of Passage, 10) The Spirit Carries On, 11) As I Am + přídavek Metropolis pt.I/Learning To Live/A Change Of Seasons

FOTO POUZE ILUSTRAČNÍ

 51

Darkmoor

Další informace

Jiné pohledy

Jelikož jsem dosud neměl to štěstí DREAM THEATER vidět na živo a tudíž mi chybí srovnání se zážitky z minula (DVD nepočítaje), je můj pohled na koncert velmi pozitivní. O pódiové show samozřejmě nemůže být řeč, nepočítáme-li mezi to točení paličkami a plivání z poza bubnů, ostatně Portnoy a LaBrie byli jediní, kdo se snažili o něco víc než jen hraní, ale ono je to nakonec dobře. Člověk přišel za hudbou, od hopsání jsou jiní. Co se týče volby playlistu, byl jsem více než potěšen. Došlo hlavně na hitovější a pro koncert stravitelnější věci. Novinka „In The Presence Of Enemies“ se sice na desce poslouchá poměrně dobře, ale pro koncertní provedení je úmorná. Oproti tomu takové „Panic Attack“, „Constant Motion“ nebo hlavně „The Spirit Carries On“ ve mně vyvolaly nadšení. Zvuk byl velice dobrý již od nástupu CYNIC. A délka trvání koncertu, skoro přesně dvě hodiny, byla také tak akorát. Letošní DREAM THEATER, i když sezóna ještě není ani v polovině, pro mě určitě v paměti ještě nějaký čas setrvají, jako velmi příjemný koncertní zážitek.
Manatar | 1. července 2009

 

Pokud mám hodnotit zvuk, dobré to rozhodně nebylo. U CYNIC zcela vymizeli spodní frekvence, hadovitě se svíjející Robin Zielhorst mohl jít klidně domů, protože basa nelezla ven téměř vůbec a kopáky pod ní se prozrazovali jen nečitelným duněním. Světelně CYNIC okrouhali až na kost. Strategii „musíme předkapelu orvat na zvuku i světlech“ opravdu nechápu. DREAM THEATER pro mě není fanatickou modlou, nicméně jejich desky naposlouchané mám, stejně tak jako respekt k jejich muzikantskému umu. LaBrie překvapil intonační korektností, nicméně stejně měl pro mě jeho zpěv nepříjemný efekt. Kdykoliv on otevřel orální otvor ke zpěvu, já ho otevřel k zívnutí. Největším showmanem kapely byl jednoznačně Mike Portnoy, ze kterého jako jediného jsem cítil alespoň nějakou živočišnou živelnost. Jinak samozřejmě pánové diktovali skvěle, výtečně odvedené řemeslo na mistrovské úrovni. Nic více. Nic méně.
RIP | 1. července 2009