Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Asi tak jak stárnu, vracím se občas v čase a s oblibou si oživím nějaké ty klasické desky svého mládí. Často mým uším ale lahodí i současné kapely, které se ve starých časech inspirují a dokáží z poněkud archaických kulis vydolovat slušný materiál. A především skupin, které profitují na reinkarnaci zlatého věku hippie a blues rocku, se v posledních letech vynořilo opravdu hodně. Stačí připomenout Američany GRETA VAN FLEET, kteří si z napodobování LED ZEPPELIN udělali opravdu opulentní cirkus. Je samozřejmé, že tyhle propady do převážně sedmdesátých let, nebývají žádnou cestou za novými obzory. Přesto mohou být především pro mladší posluchače branou a impulzem k zjištění, že návraty v hudební historii se občas vyplatí a nabízí prozření, že už před desítkami let tu byli muzikanti, kterým by se většina dnešních trendy kapel mohla jen nesměle klanět. Ale zpět ke smyslu tohoto článku, prostě chci zmínit jak současná díla třeba i starých věhlasných jmen, tak počiny zajímavých relativně mladých skupin, které mi uvízly v uších a příjemně připomněly staré časy.
Než se rozepíši o deskách z aktuálního roku, připomenu něco z minulých let. Vlastně jsou to alba, která jsem si oblíbil a dokonce chtěl zrecenzovat. Ale znáte to.
THE VINTAGE CARAVAN - Monuments
Když v roce 2011 vydávali THE VINTAGE CARAVAN, hoši z Islandu, své první album, byli to ještě pubertální mladíčci. V roce 2021, při vydání svého pátého alba, to tedy i přes stále relativní mládí byli již zkušení harcovníci, kteří zůstali věrni své vytyčené cestě a lásce k hudbě sedmdesátých let. A deska "Monuments" podle toho vypadá. Je to po všech stránkách dílo vyzrálých hudebníků, kteří umí tvořit stylové a velmi poutavé skladby. Navíc se mládenci pyšní i veselým nadhledem, který přímo kape z hudby a je umocňován i svéráznými klipy. Jejich progresí načichlý hard rock v sobě nese auru starých časů, ale přitom působí velmi současně. Skladby s osobitou autentickou aurou mají švih (třeba rozdováděný otvírák "Whispers" nebo "Dark Times"), melancholii (baladická "This One's for You" nebo příjemně chlácholivá "Hell") i psychedelii (klipovka "Crystallized"). Podle mě jedna z nejlepších retro desek minulých let.
Napalm Records 2021
CLUTCH - Sunrise on Slaughter Beach
Marylandští CLUTCH již na našich stránkách prostor dostali. A že si ho zaslouží ukazuje i jejich již třinácté album z roku 2022, na kterém se tito hard rockoví dřevorubci ukazují tak jak je známe. Již nějakou dobu v podstatě stejní, ale současně pokaždé trochu jiní v přístupu, jakým svůj na silných riffem založený blues hard rock prezentují. Jejich podoba se převalovala od THE CULT přes DEEP PURPLE po psychedelii a deskou "Strange Cousins From The West" jako by se vraceli právě k výrazu, který částečně vychází z živelné hard rockové verze ala THE CULT, ovšem i s notnou dávkou dominantní psychedelie. Každopádně je to zase ona valivá hudba plná houpavých rytmů a retro kytarového zvuku. Občas jako by se vám rezavá pila proháněly po hřbetě, drhne to, drásá. Jinde je to mrazivé zeppelinovské brouzdání a táhlé dozvuky vyvolávající husí kůži. Ale nad tím dominují melodie jako vystřižené z blues rockové klasiky. CLUTCH stárnou, ale charisma neztrácí.
V aktuálním roce 2023 je v daném rámci asi nejviditelnější počin ztřeštěných GRETA VAN FLEET, kteří se albem "Starcatcher" pokusili vymanit ze stigma napodobitelů LED ZEPPELIN. Nejvíce mě ale potěšili DOZER s deskou "Drifting in The Endless Void", kterou jsem popsal v rámci článku ALBOVÁ NADÍLKA - #04/23 Duben. Ale svou životaschopnost předvedli třeba i legendární URIAH HEEP.
URIAH HEEP - Chaos & Colour
Začneme klasikou, legendární kapelou, která toho má za sebou tak hodně, že už ji bereme jako jakýsi kolorit a více než skutečného tvůrce hudby jsou URIAH HEEP tou skupinou, co tvořila trendy kdysi v pravěku. Ale i přes výkyvy a hluchá období, kdy to znělo jako značně vyčpělé přešlapování (především osmdesátá léta minulého století), jsem je nezařadil do starého železa a i v novém tisíciletí si jejich alba vždy s chutí poslechnu. Možná je to tím, že se tak trochu nenásilně vrací ke kořenům, což je případ i "Chaos & Colour". Jsou to prostě praví URIAH HEEP, a to i přes fakt, že Mick Box tentokrát přenechal i hodně skladatelského prostoru ostatním členům, kteří samozřejmě se starými časy moc společného nemají. Ale možná i proto je materiál pestrý a energický. Příjemné je i citlivé využití hamondek. Zřejmě nejlepší album skupiny v tomto tisíciletí.
Silver Lining Music / 27. ledna 2023
THE WINERY DOGS - III
Po dvou albech vydaných již poměrně dávno vypustilo trio známých hudebníků své třetí album a jejich rock inspirovaný starými časy má i tentokrát švih. Bicmen Mike Portnoy (DREAM THEATER), basák Billy Sheehan (MR. BIG, Steve Vai) a zpívající kytarista Richie Kotzen (MR. BIG, POISON) si pod hlavičkou THE WINERY DOGS v podstatě hlavně vesele dovádí a relaxují, alespoň tak by se to při poslechu mohlo zdát. A tak svou hudbu pánové neprezentují s nějakou velkou pompou a byť je to s ohledem na schopnosti daných osobností tvorba instrumentálně vymazlená a plná sólového řádění, přesto zůstává stát nohama na zemi a to hlavní je šikovný songwriting zaměřený na příjemné struktury, rytmy a melodické motivy, refrény a dotažené aranže. Prostě jsou to písničky, ve kterých se v povedené symbióze potkává hard rock, blues i metal s příjemnou progresivní příchutí. Odpočinkové album, které přes retro nádech vůbec nepůsobí jako ztracené v čase.
Američané GOV'T MULE nejsou žádným v pozadí stojícím nováčkem, vždyť už mají na kontě slušnou řádku alb a dokonce i nominaci na cenu Grammy. Stojí za nimi kytarista a producent Warren Haynes, též člen ALLMAN BROTHERS BAND. Styl skupiny je většinou označován jako southern rock, což je s ohledem na působiště v Atlantě zcela na místě. A v rozporu s tím není ani skutečnost, že jejich hudba je jakýmsi tuhým blues rockem. "Peace…Like A River" jako dvanácté album v pořadí to má trochu těžké, protože je následovníkem oblíbené desky "Heavy Load Blues" (2021), která to dotáhla až na nominaci Grammy. Ale nebojte, tvorba GOV'T MULE není žádným komerčním produktem, je to svérázně pojatá a hodně citlivě deformovaná blues rocková klasika, která progresivní psychedelií uhlazuje onu jižansky rockovou dravost.
Fantasy Records / 16. června 2023
HIGH PRIEST – Invocation
Relativně mladá parta z Chicaga vydala po dvojici EP svůj debut. A je to hned výlet hodně širokým časovým mostem, neboť skupina jako by spojovala staré časy s dnešní dobou. V jejich podání do sebe zajímavě zapadá pojetí stoner metalové současnosti v podobě třeba Američanů BARONESS a neotesaného metalového pravěku. Jsou to především hrubě rezonující riffy ve stylu old school doom metalu, ve kterých se zrcadlí syrová mohutnost starých BLACK SABBATH a, jak sami uvádějí v promo textech, i chytlavý punc THIN LIZZY. Opravdu to tam je, výrazné harmonie a valivé doomové riffy, nad kterými se prohání melodicky nervózní vokál s trochou těch manýrů, které se dají s přivřením oka nazvat grungeovými a přiznat tak skupině další z jejich vzorů, tedy ALICE IN CHAINS. Možná trochu překvapivá kombinace, ve výsledku ale funguje.
Magnetic Eye Records / 23. června 2023
GRETA VAN FLEET - Starcatcher
Před lety v Americe divoce zazářila mladičká parta kolem bratří Kiszků a se svojí přímo divadelní show imitující až s neuvěřitelnou teatrálností LED ZEPPELIN si vybrala svou chvilku slávy. I přes slušné instrumentální provedení a opravdu výrazný vokál Joshe Kiszka ale není jen prosté napodobování cestou na trvalé výsluní. I proto se po výrazně zeppelinovském minulém počinu "The Battle at Garden's Gate" pokouší na albu "Starcatche" vykročit trochu stranou. Pokus vymanit se ze stigma imitátorů se ale povedl tak napůl. Poněkud osobitější retro sice ze skladeb vykukuje, jenže jako by se v poněkud komornějších kulisách stále převalovala ta aura nadýchané exhibice, kterou sebou skupina táhne. Někdy zbytečně hysterický vokál trochu kontrastuje v baladických polohách. A jasně se také ukazuje, že interpretovat osvědčené pecky svého vzoru a skladatelsky se jim pak zkoušet vyrovnat, to prostě s laťkou nastavenou na jméně LED ZEPPELIN není vůbec snadné.
Norská obdoba MAXIM TURBULENC (co do rozměrů) hraje elektro rock/metal ozdobený slušným zpěvem. Pro svou zastřenou melancholickou atmosféru nabízejí příjemný poslech jinak ne příliš originální hudby na vlnách středního proudu.
Tore je mrtev a tohle je jeho poslední deska. Bohužel od začátku nepřesvědčivá elevator music, i když bohatě proaranžovaná. Chybí atmosféra. Tu nalézám až v poslední třetině. Avšak Garm je Garm, takže to ještě prohledám, jestli jsem něco nepřeslechl.
Švédové si na svém debutu nedělají hlavu z letopočtu a prostě drhnou pro svou domovinu typickou již trochu historicky zasmrádlou melodickou death šablonu. Ze stylové klasiky berou vše včetně zvuku, ale jelikož jim to hezky šlape, je to hodně slušná jízda.
Nový singl z černopáteční edice je postaven na totožné (!) melodii, jíž vládne i skladba "Maleficus Geminus..." z posledního alba Kladivářů. Minimálně je tedy zjevné, že kapela už se ani nevykrádá, a už to tam prostě práská znovu. Podlé nebo geniální?
Vážení přátelé, ano. Naposledy jsem zálibně roztáčel CD těchto Dánů v roce 97 a jako by neuplynul ani rok - na jejich i na mé straně. Nasraností sršící death/thrash hobluje, jak kdyby pánům bylo 21. Přes drobná melodická zvolnění kope KONKHRA do vajec.
Technicky ide o debut, no je zrejmé, že po 37 rokoch kariéry má ex-basáčka PIXIES jasno v tom, čo a ako. Skvele zvukovo zaranžovaný, no krehký alt-rock sa spolu s doskami Kim Gordon a Beth Gibbons zaradí k výrazným tohtoročným albumom od výrazných žien.
Halucinogenní žesťový rituál z londýnského pekla. Temná postmetalová instrumentální bestie, který se opírá hlavně saxofon a rytmiku. Tyto dva elementy tu spolu opět fungují bravurně a to ostatní méně výrazné křoví kolem, celku prospívá.