CULT OF LUNA se definitivně stali konstantou s hodnotou rovnající se přinejmenším velice slušné kvalitě. Navíc srovnám-li novinkové „věčné království“ s jeho předchůdci, dospěji logicky k závěru, že na stylovém zaměření švédských se změnilo jen pramálo a přesto se s každou další nahrávkou dá hovořit o znatelném posunu. Jakým směrem, to už nechám na vašem subjektivním posouzení. Snahu budovat si svůj styl a zvuk však kapele lze ubrat jen velice stěží.

Koneckonců mnohé napoví už úvodní skladba „Owlwood“, pocházející z nové nahrávky, která vyšla letos v červnu. CULT OF LUNA jakoby pomalu ale jistě zpřehledňovali strukturu skladeb a čím dál více v rámci možností sázejí na písničkovost. Přitom se však sveřepě drží základního stavebního pilíře, který tvoří mohutný kytarový spodek. Díky tomu si kapela zachovává své typické vyznění, které lze charakterizovat jako směs emotivně znějícího hardcore a doom metalové zasmušilosti. Titulní „Eternal Kingdom“ zdobí nádherná ústřední melodie linoucí se celou její délkou. Tato kompozice je zároveň skvělou ilustrací schopností Švédů postupně obohacovat aranže skladby až do překrásně košatého vyznění, při zachování její poměrně jednoduché stavby. Nezapomíná se však ani na možná největší devízu dosavadní tvorby skupiny, a tou jsou mnohokrát až na úplný okraj vybičované emoce. Tradičně střednětempá „Ghost Trail“ si probíhá příjemně a vcelku poklidně, aby ve svém úplném závěru zaútočila neuvěřitelnou silou v podobě mohutné riffové tlakové vlny, která postupně zrychluje až do úplného zničení. I opakovaným poslechem je dojem natolik silný, že se tuto část nezdráhám zařadit mezi nejsilnější momenty dnes již bohaté diskografie CULT OF LUNA. Post-rockové vybrnkávání v následující „The Lure (Interlude)“, okořeněné uchu lahodícím zvukem trubky, pak určitě přichází vhod.

Zatímco dva roky staré album „Somewhere Along The Highway“ skrývá nejeden hit či skladbu, kterou lze zařadit do kategorie „lásek na první poslech“, do nitra „Eternal Kingdom“ je nutno prokousávat se o něco déle. Přesto se vám však může lehce stát, že po vynikajícím začátku na vás v prostřední části („Mire Deep“, či „The Great Migration“) může přijít dojem lehkého skladatelského tápání. Pravda, uvedené kompozice kvalitativně ze sbírky nijak výrazně nevybočují, ale dojem určitého brouzdání odnikud nikam, které je způsobené možná přemírou snahy švédských nepřešlapovat na místě, mi během jejich poslechu častokrát přijde na mysl.

Co se však náramně povedlo, jsou krátké skladbičky sloužící především jako předěly mezi těmi tradičně co do stopáže rozsáhlými. Již uvedená „The Lure (Interlude)“ má další dva sourozence, z nichž ten první - „Österbotten“- překvapí kombinací elektronických bicích, které postupně mizí do ztracena a líbezného zvuku připomínajícího hrací panenku, zatímco na albu předposlední „Ugín“ sází na post-rockovou melancholii, která vytvoří prostor pro závěrečnou „Following Betulas“, jež celou nahrávku poměrně netypicky uzavírá militantně pochodovým rytmem. Apropos post-rockové vlivy. Těch se samozřejmě CULT OF LUNA neštítili ani předtím, ovšem v současnosti se jim brání ještě o něco méně, nicméně o nějakém lapání pomalu ale jistě odjíždějícího trendového expresu se tady nemusíme vůbec bavit. Jedná se především o vítané osvěžení pokrmu uvařeného z úplně jiných ingrediencí.

CULT OF LUNA si i nadále zachovávají nálepku velmi talentovaného orchestru, kterému se už dávno podařilo vydobýt si neochvějnou žánrovou pozici. Nové album je alespoň z mého pohledu představuje v o malinko slabší formě, než jeho předchůdce, ale jeho skutečnou hodnotu a kvalitu samozřejmě ukáže až čas. Je z něj však slyšet, že entusiasmus a nápady těmto Švédům ještě zdaleka nedocházejí, a přináší myslím téměř stoprocentní jistotu, že se od nich i v budoucnosti máme na co těšit!