Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Teď se připravte na to, že v recenzi nového alba Švýcarů HEROD se budu ohánět velkými jmény. Tahle charismatická parta si to totiž rozhodně zaslouží. A tak si troufnu tvrdit, že je to jako kombinace CULT OF LUNA na steroidech s technickou divokostí MESHUGGAH a intenzitou FEAR FACTORY. Prostě opravdu živelná podoba moderního agresivního metalu, kde se podařilo poskládat do jednoho fungujícího celku množství stylových vlivů, to vše ale bez sebemenšího náznaku samoúčelné snahy o efekt. Tohle je uvěřitelná energie a skladatelská invence, která si pohrává s divokou řezničinou stejně bravurně jako s melodickými postupy, které umí lehce načrtnout v pozadí, ale také nespoutaně vyřvávat.
Když se podíváme trochu proti proudu času, zjistíme, že za skupinou stojí především kytarista Pierre Carroz (fanoušek MESHUGGAH a CULT OF LUNA), který si zřejmě z nudy vymyslel HEROD v roce 2006 během svého pobytu ve Švédsku. A když pak skupinu doma ve Švýcarsku zrealizoval, podařili se mu s jistotou uchytit na scéně i díky povedenému debutu "They Were None" (2014), který byl sice ještě poněkud nevyrovnaný, ale již se objevovaly silné pasáže, jen to bylo ještě rozmělněno v roztahané stopáži. Ale skupina koncertovala třeba i s GOJIRA nebo THE OCEAN a nějaké ovlivnění si z toho evidentně odnesla, včetně rekrutování Mike Pilata, bývalého zpěváka právě THE OCEAN. S ním u mikrofonu pak bylo druhé album "Sombre Dessein" (2019) dílem s jasnou stylovou vizí, kde se inspirace spojily do pestré kombinace silných riffů (ano, už i něco z GOJIRA se objevilo) a náladových ploch oscilujících mezi zmíněnými THE OCEAN a důraznější silovostí CULT OF LUNA (však se také o mastering staral sám Magnus Lindberg právě z CULT OF LUNA). Zde byla hudební podoba už jasně ukotvená, takže vlastně šlo jen o vycizelování formy tak, aby hudební projev nabral ten správný a co nejpůsobivější výraz. A to se na třetím albu povedlo ve vrchovaté míře.
Síla "The Iconoclast" je tedy vlastně pochopitelná, je to totiž výsledek jasně definované vize a precizní práce s formou. Navíc skupina ještě přidala na pestrosti a technické zručnosti, čímž se na jednom pólu dostala až k divoké progresi blížící se legendě MESHUGGAH. Otvírák "The Icon" je v tomto ohledu jasným favoritem. Na druhé straně se objevila i ladnější a náladovější uvolněnost a trochu té exotiky, viz. vydařené orientální prvky ve skladbě "The Ode To ...", kterou ozvláštnili členové pěveckého sboru LE MYSTERÈS DES VOIX BULGARES. Skladba kombinuje pasáže náladové orientální melodiky s momenty výrazných valivých riffů a graduje v kombinaci obou složek. Zřejmě nejemotivnější část desky a současně intermezzo, které na albu skupině pomáhá střídat vyhrocené agresivní skladby s uvolněnějšími kousky.
Rozmanitosti je na nahrávce dosaženo i díky dalším hostům a nejspíš také pod vlivem a inspirací THE OCEAN, kteří si zřejmě myslí, že čím více účinkujících, tím lepší dílo. Ale ono to v určitém smyslu funguje, na "The Iconoclast" jednoznačně potěší Matt McGachy z kanadských CRYPTOPSY ve skladbě "The Edifice", ale samozřejmě i Loïc Rosetti, přítel skupiny a opět známá tvář z THE OCEAN, který se objevuje v "The Prophecy". Koncepčně, spolu s kreativitou, která čiší z hudební stránky, je album jakousi výpovědí o destrukci a zmaru, ze kterých vzejde naděje na obnovu a výstavbu něčeho nového. Zřejmě metafora na dnešní svět a současně víra v budoucnost postavenou na troskách. A takoví HEROD jsou, bouřliváci s nespoutanou energií, kteří svou divokostí boří a ničí, aby následně dokázali riff za riffem, temnou melodií, ladnou linkou i silou jakoby dunících strojů stavět a budovat svůj hudební svět. A mě se v něm opravdu líbí, hodně líbí.
Všestranný moderní metal, HEROD jsou jako CULT OF LUNA na steroidech s technickou divokostí MESHUGGAH a intenzitou FEAR FACTORY. Jeden z prozatím nejlepších počinů roku 2023.
Velké překvapení ze Švýcarska. Nová deska HEROD je bravurní forma moderního agresivního metalu. Něco jako kombinace CULT OF LUNA na steroidech s riffovou intenzitou FEAR FACTORY. Nespoutaná řezničina, které ale nechybí ani emotivní síla. Nominant mezi desky roku.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.