Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem před časem psal o LA FIN a jejich desce „The Endless Inertia“ jako o asi nejlepším post metalovém albu roku 2020, neznamenalo to samozřejmě, že se toho v post metalovém ranku v roce 2020 neudálo mnohem více. Celkově mám pocit, že to byl rok v daných žánrech celkem výživný. V post rocku jsem nadšeně točil s žánrovými přesahy si hrající Chorvaty DALIBOROVO GRANJE, post metal oživili již zmínění Italové LA FIN a do post hardcoru udělali parádní výlet dříve strozí PALM READER. A pak jsou tu ještě Finové ATLASES, kteří si ze všech těchto post žánrů vzali, co se jim hodilo, aby vytvořili opravdu pěknou kolekci s názvem „Woe Portrait“.
Už od roku 2017, kdy ATLASES vydali EP „Penumbra“, mám tyhle šikovné Finy na must listu. Šlo totiž o pestré a povedené dílo, hrající si s náladami stejně jako agresivně fackující. S deskou „Haar“ z roku 2019 jsem si pak ATLASES zařadil i do ranku kapel blízkých Francouzům GOJIRA. Šikovné riffování a dusivé kytarové hradby ale opět doplňovali o odlehčenější post rockové pasáže a album tak mělo zajímavou auru.
Na „Woe Portrait“ skupina dopilovala svůj výraz a dopracovala se ke specifičtější formě. ATLASES totiž přistupují k míchání žánrů trochu jinak, než je běžné, nemixují vše dohromady a neskákají od jednoho k druhému, aby vytvořili co nejpestřejší skladby, ale pěkně si s jednotlivými polohami hrají. A tak když už ne celé skladby, tak drží zvolený styl alespoň dostatečně dlouho, aby si při tom pohráli s danou náladou a vyzněním, agresivita se tak nerozmělňuje nějakým vybrnkáváním a post rocková zasněnost zase není trhána nečekanými brutalitami. Výjimkou je snad jen „Solarist“, kde to mezi styly dost jiskří a polohy se mění jak dubnové počasí. Zato třeba hned úvodní „Dreadlight“ je post hardcore jak vykrájený z hrubých poloh prvních alb ISIS, řezavé kytary zasekávají i bzučivě hrnou vpřed, hrubý řev doplňuje naechovaný chór. Temná atmosféra bez zbytečného rozvolňování a stylových přesahů.
„Halos“ startuje naboostrovaným úvodem vedoucím k svižnému z post rockových principů vycházejícímu cvalu a trochu ducavé elektroniky na závěr. „Eternia“ si hraje s emotivní náladou bravurně ošetřenou výrazným basovým zvukem. A i když se občasně zlomí do drsnějšího výrazu, stále si zachovává onu nervózně línou auru. Je až neuvěřitelné, jak přirozeně a patřičně do toho sedí hrubý téměř až blackový vokál. Dvoudílná „The Unsung Lament“ i následná „Phoenix Trail“ odplouvá ještě důkladněji do post rocku, utopené části bloudící až kamsi do psychedelie a zasněnosti kapel typu CASPIAN jsou střídané hutným vyvrcholením. Perfektní vyvážení klidné nálady s dynamickým kontrastem následného důrazu. Opravdu funkční model, na kterém si udělali jméno třeba uznávaní CULT OF LUNA. Vše trvá tak akorát dlouho, aby se neztratilo v jednotvárnosti a vždy v pravou chvíli přijde zlom do ostřejší a svižnější části. Stejně jako v závěrečné „Marta“, kde je první půlka vedená v typickém post rockově uvolněném tempu, byť občasně doplněném o kytarově hutné a řvoucí prvky, aby se skladba nakonec překlopila do djentového úprku.
Celé album je zabaleno do povedeného zvukového hávu, jiskřivě jasné post rockové hrátky, mrazivě zastřené až doomově temné pasáže i djentově bzučící kytary. Zvoleno tak jak je pro danou pasáž nejvhodnější. Vše do sebe zapadá téměř dokonale, takže při poslechu spokojeně kývám hlavou a bez výčitek opomíjím skutečnost, že by se dalo pochybovat o originalitě. Jenže někdy je provedení důležitější. ATLASES to prostě umí poskládat i interpretovat parádně.
Hezká směska post žánrů, kde přesvědčivé provedení odpoutá od skutečnosti, že se nedá mluvit o přílišné originalitě. Ale nevadí, forma někdy může povýšit obsah jen díky uvěřitelnosti a šikovnosti interpretace.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.