Když jsem před časem psal o LA FIN a jejich desce „The Endless Inertia“ jako o asi nejlepším post metalovém albu roku 2020, neznamenalo to samozřejmě, že se toho v post metalovém ranku v roce 2020 neudálo mnohem více. Celkově mám pocit, že to byl rok v daných žánrech celkem výživný. V post rocku jsem nadšeně točil s žánrovými přesahy si hrající Chorvaty DALIBOROVO GRANJE, post metal oživili již zmínění Italové LA FIN a do post hardcoru udělali parádní výlet dříve strozí PALM READER. A pak jsou tu ještě Finové ATLASES, kteří si ze všech těchto post žánrů vzali, co se jim hodilo, aby vytvořili opravdu pěknou kolekci s názvem „Woe Portrait“.

Už od roku 2017, kdy ATLASES vydali EP „Penumbra“, mám tyhle šikovné Finy na must listu. Šlo totiž o pestré a povedené dílo, hrající si s náladami stejně jako agresivně fackující. S deskou „Haar“ z roku 2019 jsem si pak ATLASES zařadil i do ranku kapel blízkých Francouzům GOJIRA. Šikovné riffování a dusivé kytarové hradby ale opět doplňovali o odlehčenější post rockové pasáže a album tak mělo zajímavou auru.

Na „Woe Portrait“ skupina dopilovala svůj výraz a dopracovala se ke specifičtější formě. ATLASES totiž přistupují k míchání žánrů trochu jinak, než je běžné, nemixují vše dohromady a neskákají od jednoho k druhému, aby vytvořili co nejpestřejší skladby, ale pěkně si s jednotlivými polohami hrají. A tak když už ne celé skladby, tak drží zvolený styl alespoň dostatečně dlouho, aby si při tom pohráli s danou náladou a vyzněním, agresivita se tak nerozmělňuje nějakým vybrnkáváním a post rocková zasněnost zase není trhána nečekanými brutalitami. Výjimkou je snad jen „Solarist“, kde to mezi styly dost jiskří a polohy se mění jak dubnové počasí. Zato třeba hned úvodní „Dreadlight“ je post hardcore jak vykrájený z hrubých poloh prvních alb ISIS, řezavé kytary zasekávají i bzučivě hrnou vpřed, hrubý řev doplňuje naechovaný chór. Temná atmosféra bez zbytečného rozvolňování a stylových přesahů.

„Halos“ startuje naboostrovaným úvodem vedoucím k svižnému z post rockových principů vycházejícímu cvalu a trochu ducavé elektroniky na závěr. „Eternia“ si hraje s emotivní náladou bravurně ošetřenou výrazným basovým zvukem. A i když se občasně zlomí do drsnějšího výrazu, stále si zachovává onu nervózně línou auru. Je až neuvěřitelné, jak přirozeně a patřičně do toho sedí hrubý téměř až blackový vokál. Dvoudílná „The Unsung Lament“ i následná „Phoenix Trail“  odplouvá ještě důkladněji do post rocku, utopené části bloudící až kamsi do psychedelie a zasněnosti kapel typu CASPIAN jsou střídané hutným vyvrcholením. Perfektní vyvážení klidné nálady s dynamickým kontrastem následného důrazu. Opravdu funkční model, na kterém si udělali jméno třeba uznávaní CULT OF LUNA. Vše trvá tak akorát dlouho, aby se neztratilo v jednotvárnosti a vždy v pravou chvíli přijde zlom do ostřejší a svižnější části. Stejně jako v závěrečné „Marta“, kde je první půlka vedená v typickém post rockově uvolněném tempu, byť občasně doplněném o kytarově hutné a řvoucí prvky, aby se skladba nakonec překlopila do djentového úprku.

Celé album je zabaleno do povedeného zvukového hávu, jiskřivě jasné post rockové hrátky, mrazivě zastřené až doomově temné pasáže i djentově bzučící kytary. Zvoleno tak jak je pro danou pasáž nejvhodnější. Vše do sebe zapadá téměř dokonale, takže při poslechu spokojeně kývám hlavou a bez výčitek opomíjím skutečnost, že by se dalo pochybovat o originalitě. Jenže někdy je provedení důležitější. ATLASES to prostě umí poskládat i interpretovat parádně.