Album „High´N´Dry“ (1981) je bezesporu nejtvrdším dílem od DEF LEPPARD a zároveň jedním z mých nejoblíbenějších. Rovnoměrně totiž kombinuje úderný model tehdejší Nové vlny britského heavy metalu se stadiónovou podobou pozdějších DEF LEPPARD. Jeden z nejvěhlasnějších metalových producentů všech dob - John „Mutt“ Lange, který stál rok před tím za milionovým úspěchem australských AC/DC  s jejich „Back In Black“ (1980), zde poprvé vzkřísil zárodek čehosi, co kluky z ocelového města uprostřed Británie charakterizovalo v jejich nejslavnějším období (1983-88). Spojil totiž moderní metalový drive s bombastickými chorály, jaké byly do té doby k slyšení snad jen u QUEEN. Navíc DEF LEPPARD tehdy představovali velmi moderně znějící záležitost ukazující směr většině pozdější scény, takže žádné otáčení se do minulosti.

To co na „High ´N´Dry“ (1981) upoutá, je zejména energie s jakou kapela nepřetržitě operuje v průběhu celého alba. Výstavní metalové výpady podpořené neobyčejně namakanou produkcí, se zde střídají s variabilnějšími rockovými party, kde je možné vystopovat vliv britské školy sedmdesátých let, zejména pak kapel jako THIN LIZZY. Frontman Joe Elliot vřeští ve výrazných  refrénech své odvázané slogany, které se staly na dlouhou dobu ukázkovým příkladem mladické vzpoury v heavy metalu a oslavou života roztočeného na maximum. Schválně si poslechněte ostře řezaný riff kytarové dvojice Steve Clark/ Pete Willis hned v druhé „Another Hit And Run“ a řekněte, jestli tohle není metalová skladba par excellance? A přesně takové je celé album.

Už tehdy bylo zřejmé, že kluci ze Sheffieldu jsou prostě trochu jinde, než všechny zbylé ostrovní metalové kapely, které měly v tomto hnutí zajištěná popřední místa. Počínaje nejlepšími IRON MAIDEN a konče třeba u pouličních raubířů ze SAXON. Na Ostrovech velmi neobvyklá melodičnost byla u nich už tehdy snadno rozpoznatelná a vyčlenila je od tvorby ostatních kapel. A díky ní si také zpočátku doma užili mnohých ústrků. Čas však ukázal, že právě DEF LEPPARD se v brzké budoucnosti stanou nejprodávanějším rockovým artiklem Britského království na území Spojených států. Lačný americký trh, ještě stále ve fázi sedmdesátkové kocoviny (punk tam komerčně velkou díru do světa neudělal a střední proud reprezentovaný výhradně AOR po chvíli tolik nudil) a hledání nových rockových ikon (časy LED ZEPPELIN, AEROSMITH a KISS byly dávno pryč), vzal skupinu za svou. Stalo se tak definitivně až s vydáním následující desky „Pyromania“ (1983), což šlo ruku v ruce s tamnějším všeobecným blahobytem poloviny osmdesátých let a touhou většiny Američanů po melodickém metalu a všem zábavném a bezstarostném.

Úvodní tři skladby „Let It Go“, „Another Hit And Run“ a „High´N´Dry“ - to je chytlavý stadiónový heavy metal, který ukázal nezpochybnitelný skladatelský talent, jak baskytaristy a šéfa Ricka Savage, tak tradiční tahounské dvojice Joe Elliot/Steve Clark. Velkolepá balada „Bringin´On The Heartbreak“ byla vůbec první skladbou DEF LEPPARD, která naplno prorazila ve Spojených státech. Kytarový dvojzápřah Clark/Willis (druhý byl v roce 1982 nahrazen spolehlivějším Philem Collenem) se na albu zaskvěl ve výbušné instrumentálce „Switch 625“. Druhá polovina alba byla však jednoznačně ve znamení hitově pojatých metalových čísel, která ohromují svojí lehkostí a silnými melodiemi. Ať už mám na mysli retrospekci vlastní nedávné adolescence v „Me And My Wine“ (skladba však vyšla až při druhém vydání „High ´N´ Dry“ v roce 1984), dělnickou vyřvávačku „You Got Me Runnin´“ anebo okouzlující „Lady Strange“ - všechny tyto skladby prostě splňovaly normu vrcholného rocku první poloviny osmdesátých let. Gargantuovské číslo „Mirror, Mirror“ už jen připravilo davy Yankees na velké věci v podobě následujícího alba „Pyromania“ (1983).