Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To, že debutový album „On Through The Night“ formálne prihlásil DEF LEPPARD k novej vlne britského heavy metalu je nespochybniteľný fakt, napriek tomu, že znie čudne. Čudne jednak preto, že kapela sa od neho neskôr často dištancovala (v čase nahrávania mal najstarší Joe Elliott 20 a najmladší Rick Allen iba 16 rokov), už druhým „High’n’Dry" započala radikálny odklon od heavymetalovej hudby a pri štvrtej, najúspešnejšej „Hysterii“ by ste medzi nimi a takými IRON MAIDEN našli viac rozdielov, než zhôd. Napriek tomu je debutový album neskoršej štadiónovej legendy tradičný stredoanglický heavymetal počiatku 80. rokov. Dokonca jeden z najlepších.
To, čo „On Through The Night“ odlišuje od ostatných debutov ich britských kolegov, je množstvo vplyvov, ktoré DEF LEPPARD kombinujú so svojim mladíckym nadšením a naivnou energiou. Počuť, že chlapci zo Sheffieldu vyrastali okrem prvogeneračných tvrdých kapiel aj na T-REX, glam rocku, no najmä THIN LIZZY. Takže aj keď to na úvod rozbalia nekompromisne rokenrolovou „Rock Brigade“ a neskôr sa k dravej energii vrátia s „Rocks Off“, „Answer To The Master“, no najmä najväčšou hitovkou albumu „Wasted“, o žánrovú a farbistú pestrosť albumu sa medzitým postarajú glamrockockom napáchnutá „Hello America“, či dvojica „Sorrow Is A Woman“ a „Satellite“, v mnohom črtajúca neskoršiu hardrockovú tvár kapely. To, že DEF LEPPARD mali v roku 1980, resp. 1979, keď album nahrávali, inšpirácii celý kopec, dokazuje aj záverečná, takmer artrocková „Overture“. Tá bola mimochodom spolu s „Rocks Off“ už na „The Def Leppard EP“ z januára 1979, spolu s trackom „Ride Into The Sun“, ktorý o mnoho rokov neskôr kapela znovu nahrala a vydala na zbierke B-strán a nikdy nevydaných rarít „Retro Active“. Ak sa obzeráme do úplných začiatkov, práve toto EP kapelu katapultovalo medzi elitu. Joe Elliott vtrhol počas sheffieldského DJ-ského setu legendárneho Johna Peela na pódium a nahrávku mu osobne odovzdal. Peela oslovila a DEF LEPPARD sa dostali do vysielania BBC, k prvej zmluve a k albumu, o ktorom je reč.
Zostava kapely v dobe nahrávania debutu sa od tej najslávnejšej líši tým, že Phil Collen si ešte len patlá na tvár make-up u glam rockových GIRL a u DEF LEPPARD pôsobí jeho oveľa tvrdší a priamočiarejší predchodca Pete Willis, ktorý dostal o dva roky neskôr padáka pre problémy s alkoholom. Steve Clark tým pádom ešte nemá po boku rovnocenného virtuóza a inštrumentálny model DEF LEPPARD kopíruje osvedčenú cestu jedného, ktorý vypĺňa spodky a drží sa v úzadí a druhého, ktorý príde dopredu a v záklone dodá melodiku. No a Rick Allen má ešte stále svoju ľavú ruku, v ktorej dokonca drží paličku starosvetsky od palca k malíčku. Toto všetko sa neskôr zmenilo, kapela spravila masívny útok na americký trh (čím spáchala zločin, z ktorého ich u anglických fanúšikov neskôr vykúpila až tragická a dobre známa autohavária Ricka Allena) a do niekoľkých rokov sa zmenila z robotníckeho heavy metalového komba na hardrockových rebelov, vypredávajúcich štadióny.
Možno sami už o svojom debutovom albume „On Through The Night“ nechcú počuť ani slovo, možno o ňom Joe Elliott vyhlasuje, že pre nich bol ako palivová nádrž, vďaka ktorej raketa opustí atmosféru a keď ju viac nepotrebuje, jednoducho sa jej zbaví. Presne takto to uviedol vo vystúpení pre program „VH1: Storytellers“, načo Phil Collen otočil potenciometrom a zahral nesmrteľný úvodný riff „Wasted“, privádzajúc prítomných divákov do vytrženia. Kapela sa na tom zasmiala a program pokračoval ďalej, jedným z mnohých hitov neskoršej éry. Nech je to s nostalgiou akokoľvek, DEF LEPPARD pravdepodobne nemusia ľutovať nič. Hoci sú dnes polozabudnotou kapelou veteránov, ktorí už nikdy nezložia druhú „Hysteriu“, nasledujúcich 12 rokov po vydaní „On Through The Night“ dokázali minimálne toľko, koľko ich najúspešnejší spolupútnici z éry NWOBHM, na ktorých sa dnes vlastne zabudlo tiež.
1. Rock Brigade
2. Hello America
3. Sorrow Is A Woman
4. It Could Be You
5. Satellite
6. When The Walls Came Tumbling Down
7. Wasted
8. Rocks Off
9. It Don't Matter
10. Answer To The Master
11. Overture
Debut DEF LEPPARD pro mne představuje ten nejlepší příklad skutečnosti, jak jít spolu s NWOBHM a nebýt pohlcen modrým stádem. Album totiž nabízelo přesně to, co většině jejich současníků chybělo (lehkost, hitovost, pestrost, tvorba bez kovových mantinelů) a naopak postrádá většinu z toho, co na heavy metalu počátku osmdesátých let nemám rád (uniformita způsobu vyjadřování). Byť (nebo spíš právě proto, že) ještě nejde o klasické pop/rockové DEF LEPPARD, ale o razantní pionýry NWOBHM, řadím tohle album velmi vysoko v diskografii DEF LEPPARD (první čtyři řadovky prakticky nad vším pozdějším). "On Through The Night" (1980) je prostě klasika napěchovaná zapomenutými avšak skvělými songy! Kam se v té době hrabali všichni generačně spříznění.
Chtěl jsem k tomuto albu napsat shout. Ale byl by podobně stejný jako můj shout k minulému albu AXEL RUDI PELL nebo jako je tahle jejich 23 studiová nahrávka podobně stejná s mnoha jí předcházejícími. A tak ho tedy nenapíšu, tak jen abyste to věděli.
Jednokoule jsou zajímavá post metalová záležitost, která drtí a svírá, ale dovede i okouzlit sugestivními klavírními interludii. Rozhodně záležitost, která si zaslouží pozornější poslech.
Oldschool thrash jako z osmdesátek. S až přílišnou dokonalostí se zde prezentují dobové kulisy stylu a místy jako bych poslouchal mix starých KREATOR a METALLICA. Je to dokonalý historický falzifikát, který by měl problém odhalit i zkušený archeolog.
Své prvotní zklamání beru zpět. NY brusiči nakonec obhájili s přehledem a ke standardní pekelné mašinérii přidali více melodií i atmosféry. Překvapí moderní zvuk a současná produkce, kterou bych u lídrů žánru nečekal a funguje to skvěle!
Debut a současně konec projektu SIDIAN, kde multiinstrumentalista Wyatt Sharp ventiluje emoce po ztrátě blízkého přítele. Ale žádná ubulená selanka, naopak vyhrocený technicky deathový uragán prošpikovaný expresivní lyrikou. Lahůdkové progresivní album.
Chilská odpověď na LA DISPUTE? Možná také, ale hlavně emotivní výpověď, která míchá vzdor, zranitelnost a melancholii do intenzivního temného celku. Autenticky rozervané, plné vnitřního boje a vyhřezlé frustrace. Poctivá emařina.
Nové album seattleské skupiny je příjemný stoner metal posunutý hodně do melodických poloh. Oproti výborné minulé desce lehké zklamání, trochu se vytratila ta psychedelická bestialita, která tvořila silnou atmosféru. Ale zlé to není ani tentokrát.