Tak vám nevím, těšil jsem se na nové RAGE nebo netěšil? Ale ano, těšil, to samozřejmě nemohu popřít. Ale něco mi říkalo, abych to zase nepřeháněl. Abych datum vydání novinky prostě jen vzal na vědomí a počkal, až co se z alba „Carved In Stone“ (mimochodem již osmnáctého studiového v pořadí) vyklube. A proč? Protože doba je zkrátka taková a morová rána, způsobující vyhoření kovových inspiračních zdrojů, si klidně kolikrát sáhne i tam, kde by to jeden ale vůbec nečekal.

Pic kozu do vazu! Chci tím snad říct, že už i RAGE? Je mi to hrozně líto, ale ano. Ano, už i předlouho jedinečný potomek Petera „Peaveyho“ Wagnera (zdá se) padnul na kolena a skrze zatnuté zuby poprosil o odpuštění, když se ho svědomí zeptalo, cože to vlastně přináší svým nejvěrnějším. Návrat ke kořenům a větší přímočarosti, naznačený už v druhé půli minulého alba „Speak Of The Dead“ (2006)? Samozřejmě, vždyť o tom se mluvilo už dlouho dopředu. To samo o sobě však ještě neznamená, že by Peavey a Victor Smolski (čerstvá posila za propuštěného Mikea Terranu, André Hilgers (jinak AXXIS), asi sotva mohl mluvit do něčeho jiného, než do bicích, s nimiž ovšem neovlivní prakticky nic) měli připravit a nahrát něco podobně nevýrazného, co lze v drtivé většině objevit v kamenném monolitu „Carved In Stone“ (expedovaném rovněž s bonusovým DVD, zachycující loňské vystoupení kapely s Lingua Mortis Orchestrou ve Wackenu).

Jenže přesně to se bohužel stalo. RAGE zde sice znějí podobně jako v jedněch ze svých nejlepších let v období před albem „XIII.“(1998), nicméně to je také jediný a poslední styčný bod s jejich bývalou formou. Uvědomit si to lze jednoduše - čím déle do alba pronikáte v domnění, že tím spíš objevíte všechny jeho skryté krásy, tím razantnější je vystřízlivění na konci celého toho procesu. Pod povrchem „Carved In Stone“ totiž není prakticky nic, co by stálo za zmínku, a naopak celá spousta věcí, které za ní nestojí. Mezi nimi pak vynikají zejména melodie vyčichlé tak, že je ani Peaveyho výrazný vokál nespasí (nemluvě o tom, že ani při přípravě zpěvových linek se nejspíš moc přesčas nedělalo), a riffy bezzubé a vykloktané tak, že je ani povětšinou výborná sóla mistra Smolského (zaplaťpánbůh alespoň za ně!) neudrží pohromadě. Toť věru smutný, leč zřejmě reálný pohled na aktuální situaci v táboře kdysi průkopnického tria. Skladba plyne za skladbou, jako když do kolovrátku nasadíte matrici kapely z devadesátých let minulého století a on ji pak na vás hrne v různých velenepatrných obměnách stále dál až do úplného zblbnutí, z nějž si nakonec nepamatujete víc, než že na úplném konci byly dvě poměrně obstojné skladby jménem „Lost In The Void“ a „Lord Of The Flies“.

Křach. Jako kdybych úplně slyšel, jak v tom ještě donedávna naprosto spolehlivém metalovém stroji, který si říká RAGE, něco zřetelně ruplo a jak spolu s tímhle rupancem znovu odumřel další malý kousek celé podstaty heavy metalu. Je to snad nějaké vyšší, neodvratné znamení? Velký kovový bože, hluboce doufám, že ne.