Když RAGE vydají nové album, a že jsou v téhle činnosti skutečně obdivuhodně konstantní (vezměte si třeba, že minulá nahrávka „Wings Of Rage“ vyšla těsně před začátkem covidové pandemie, což přes všechny naše subjektivní dojmy není zas tak dávno), začíná to stále více být dobrá příležitost pro nějakou tu základní statistiku. Kolikáté že to album vlastně je, kolik let už kapela existuje a podobně. A taky se v tom tím pádem dá víc a víc chybovat.

Takže si podobné statistiky pro tentokráte odpustím a raději to vezmu z jiného konce. Co, krom chlapáckých nárameníků, které si Peavy aktuálně pořídil, a které do jisté míry připomínají i podobné nedávné události v řadách slovenských ČAD, je tedy u RAGE na „Ressurection Day“ nového?

Inu, soukolí bandu okolo brzy sedmapadesátileté německé legendy se znovu rozrostlo na čtyři členy, potřetí v celé historii většinu času tříčlenného projektu a poprvé od roku 1999, kdy naposledy skončilo období dvou kytaristů (neboť o jejich počet tady pochopitelně jde). Předcházející sólový mistr šesti strun Marcos Rodriguez skončil s nástupem pandemie z ne úplně jasných příčin a Peavy se tedy rozhodl, že to znovu zkusí se dvěma sekerníky, jimiž se tentokráte stali jistí Jean Bormann a Stefan Weber. 

Dalo se proto úspěšně předpokládat, že po vzoru někdejších alb „Black In Mind“ (1995) a „End Of All Days“ (1996) dojde k přitvrzení výrazu kapely, ale že to tak bude asi všechno, co od ní na poli „novinek“ můžeme očekávat. Své melodicko – metalové výšiny, do nichž se tak dlouhodobě a úspěšně pracovávala, totiž už nejspíš nemůže opustit, ani kdyby sama sebevíc chtěla, natolik se jí (a Peavymu samozřejmě v první řadě) propsaly do DNA.

Je to ovšem tak napůl, řekl bych. Částečně došlo k jistému zhrubnutí a zatěžkání zejména kytarového výrazu, nicméně není to žádný zásadní zásah, který by produkci RAGE změnil k nepoznání. Základ tedy zůstává stále stejný: nosný, tvrdý riff a k němu přiroubovaná výrazná melodie, což oboje Peavy stále drží pevně v rukách bez sebemenšího signálu zaváhání či slabosti. A jak už to tak bývá, někdy je to výraznější, někdy ne, a zrovna „Ressurection Day“ má po spíše slabším zmíněném předchůdci „Wings Of Rage“ znovu náboj a lesk, který bychom od RAGE všichni chtěli v první řadě.

Máme tedy co do činění s velmi slušnou kovovou jízdou od počátku až do konce, místy (thrashem vonícími) je třeba si skutečně přidržet i ony zmíněné nárameníky, a co je nejdůležitější, sotvaže celé album dozní, posluchač nemůže popřít, že by si ho nechtěl dát celé znovu. Protože skutečně chce, neboť paleta chutí a barev jednotlivých skladeb je tak lákavá a zajímavá, že se s ní dá experimentovat po velmi dlouhou dobu. Skvělý titulní otvírák, definitivně chytlavé tutovky „Virginity“, „The Age Of Reasons“ či „Monetary Gods“ a nejsvětlejší body celé nahrávky, smutně bolavé kusy „Arrogance And Ignorance“ a „Black Room“, v nichž se krásně zrcadlí to největší umění RAGE, a sice opakovaně napsat skutečný metalový hit. Jasně, stručně, nezapomenutelně.                   

Takhle tedy jistě ano, pane Wagnere, a doufejme, že si to celé dáme už (snad?) brzy i živě z pódií.