Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když RAGE vydají nové album, a že jsou v téhle činnosti skutečně obdivuhodně konstantní (vezměte si třeba, že minulá nahrávka „Wings Of Rage“ vyšla těsně před začátkem covidové pandemie, což přes všechny naše subjektivní dojmy není zas tak dávno), začíná to stále více být dobrá příležitost pro nějakou tu základní statistiku. Kolikáté že to album vlastně je, kolik let už kapela existuje a podobně. A taky se v tom tím pádem dá víc a víc chybovat.
Takže si podobné statistiky pro tentokráte odpustím a raději to vezmu z jiného konce. Co, krom chlapáckých nárameníků, které si Peavy aktuálně pořídil, a které do jisté míry připomínají i podobné nedávné události v řadách slovenských ČAD, je tedy u RAGE na „Ressurection Day“ nového?
Inu, soukolí bandu okolo brzy sedmapadesátileté německé legendy se znovu rozrostlo na čtyři členy, potřetí v celé historii většinu času tříčlenného projektu a poprvé od roku 1999, kdy naposledy skončilo období dvou kytaristů (neboť o jejich počet tady pochopitelně jde). Předcházející sólový mistr šesti strun Marcos Rodriguez skončil s nástupem pandemie z ne úplně jasných příčin a Peavy se tedy rozhodl, že to znovu zkusí se dvěma sekerníky, jimiž se tentokráte stali jistí Jean Bormann a Stefan Weber.
Dalo se proto úspěšně předpokládat, že po vzoru někdejších alb „Black In Mind“ (1995) a „End Of All Days“ (1996) dojde k přitvrzení výrazu kapely, ale že to tak bude asi všechno, co od ní na poli „novinek“ můžeme očekávat. Své melodicko – metalové výšiny, do nichž se tak dlouhodobě a úspěšně pracovávala, totiž už nejspíš nemůže opustit, ani kdyby sama sebevíc chtěla, natolik se jí (a Peavymu samozřejmě v první řadě) propsaly do DNA.
Je to ovšem tak napůl, řekl bych. Částečně došlo k jistému zhrubnutí a zatěžkání zejména kytarového výrazu, nicméně není to žádný zásadní zásah, který by produkci RAGE změnil k nepoznání. Základ tedy zůstává stále stejný: nosný, tvrdý riff a k němu přiroubovaná výrazná melodie, což oboje Peavy stále drží pevně v rukách bez sebemenšího signálu zaváhání či slabosti. A jak už to tak bývá, někdy je to výraznější, někdy ne, a zrovna „Ressurection Day“ má po spíše slabším zmíněném předchůdci „Wings Of Rage“ znovu náboj a lesk, který bychom od RAGE všichni chtěli v první řadě.
Máme tedy co do činění s velmi slušnou kovovou jízdou od počátku až do konce, místy (thrashem vonícími) je třeba si skutečně přidržet i ony zmíněné nárameníky, a co je nejdůležitější, sotvaže celé album dozní, posluchač nemůže popřít, že by si ho nechtěl dát celé znovu. Protože skutečně chce, neboť paleta chutí a barev jednotlivých skladeb je tak lákavá a zajímavá, že se s ní dá experimentovat po velmi dlouhou dobu. Skvělý titulní otvírák, definitivně chytlavé tutovky „Virginity“, „The Age Of Reasons“ či „Monetary Gods“ a nejsvětlejší body celé nahrávky, smutně bolavé kusy „Arrogance And Ignorance“ a „Black Room“, v nichž se krásně zrcadlí to největší umění RAGE, a sice opakovaně napsat skutečný metalový hit. Jasně, stručně, nezapomenutelně.
Takhle tedy jistě ano, pane Wagnere, a doufejme, že si to celé dáme už (snad?) brzy i živě z pódií.
1. Memento Vitae (Overture)
2. Resurrection Day
3. Virginity
4. A New Land
5. Arrogance and Ignorance
6. Man in Chains
7. The Age of Reason
8. Monetary Gods
9. Mind Control
10. Traveling Through Time
11. Black Room
12. Extinction Overkill
skoda toho Marcusa, ten do Rage paradne pasoval... ale aj s novymi sekernikmi je to vyborne zradlo... to intro a prechod do uvodnej skladby je vrcholna ukazka, ako sa to ma robit... oproti predchodcovi o nieco napaditejsie, hoc nie na urovni Seasons... a Peavy spieva vo vybornej nalade, co je vzdy velke plus...
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.