Nezdolný sympaťák Peavy Wagner je buď to vášnivým hráčem blackjacku, jak napovídá klip k „Twenty One“, nebo lišáckým počtářem. Budeme-li jeho rozsáhlou diskografii procházet desku po desce, nezapomene-li zahrnout i výroční „odpadkové“ album „10 Years In Rage: The Anniversary Album“, symfo desku předělávek „Lingua Mortis“ a debutní a jedinou vydanou ještě pod názvem AVENGER, dostaneme se na číslo „21“, které září na letošním červeném artworku. Oko bere, nebo jednadvacátá řadovka? Nechme tedy trošku prostoru pro naše čtenáře, kteří jistě již teď zuřivě přepočítávají disky na svých policích, aby nám v diskusi vyřešili toto magické dvoučíslí, a pojďme se radši vrhnout, co nám to ten věčně dobře naladěný usměvavý tlouštík se svými kumpány připravil tentokrát.

Ihned na začátku musím prozradit, že mě záhadná „21“ spíše navádí k myšlence, jestlipak nejde jen o album tzv. další v pořadí. A není to ani tak zapříčiněno nepříliš vynalézavým názvem, jako spíše odbytým hudebním obsahem, který jede i letos na vlně ortodoxní metly, toužící po šablonovitém heavy metalu, který staví na přímočarosti a výrazných refrénech. Přesně tak vystavěných, aby si mohli fans z plných plic zakřičet, až zase ti v naší vlasti tak populární RAGE přijedou. Ne že by na tom bylo cokoliv špatného, ostatně i já můžu potvrdit, že krom es v rukávu, kterými jsou schopnosti bohatě naaranžovat progresivnější skladbu v orchestrálním podání, mají v merku i tento dřevně hoblující hevík. A pokud jste si na minulou desku posvítili jako svého času já, určitě mi dáte zapravdu, že (především v první polovině) i ta skýtala hned několik výrazných hitů, z čehož vyplývá důvod, proč ji v autě dosud tak často a rád protáčím.

S novinkou to ale bude horší. Problémem je tentokrát materiál samotný. Ten zní bez přehánění jako slabý poškrabek ze „Strings To A Web“ a dokonce i hodně rutinního „Carved In Stone“, který zachraňoval snad jen stále dobře sólující Viktor Smolski a několik příjemných písní, v čele (resp. spíše na zádi alba) s parádní „Lord Of The Flies“, jež paradoxně dostala křídla díky orchestrálním berličkám. Peavy pro jednou nehází záchranný kruh ani v případě skladby tohoto typu a to je při kvalitách této či přímo geniální „Empty Hollow“ z minulé řadovky jen těžko pochopitelné.

Osobně odmítám vyzdvihovat jednotlivé písně či je nějak hlouběji popisovat. Obsahují totiž přesně to, co poslední desky, akorát ve slabší skořápce. Pakliže si tedy na novou desku přece jenom vyměříte svůj čas, buďte připraveni na další sadu obligátních a již notně opotřebovaných riffových předváděček a sólíček mistra Smolskiho, typicky šlapající rytmiku a výrazně povědomé refrény, které hned napoprvé budou útočit na přízeň vašich uší. Aby taky ne, některé jistě poznáte, jen jsou jinak pojmenovány. Netuším, zda to měl být Peavyho vtípek, či jen zapomněl „Destiny“ přejmenovat na „Carved In Stone Part II“, každopádně nejsem příznivec podobných fórů a na lovení a dešifrování motivů z desek minulých nemám zrovna náladu. Podobně jako na další šéfkuchařovy špeky. Tradičně dobře udělaná kaše z brambor letos zkrátka chutná jako z prášku a není třeba ji konzumovat, jen aby se neřeklo.

Zvláštní, prokládat tuhle lacinou a odfláknutou práci s ironicky sebejistým heavymetalovým zásekem jiného veterána – Adriana Smitha a jeho PRIMAL ROCK REBELLION. Ten s úsměvem a nadhledem dokázal, že na tomto poli působnosti je stále co říci. Naproti tomu kapela, co tohle dokazovala ještě v nedaleké minulosti a byla tak jednou z posledních jistot skomírajícího žánru, to letos popřela a dokonce si ochotně vykopala svůj hrob. Nerad bych hlínou zasypával své oblíbence, pokud se ovšem Peavy s Viktorem do příště nezmátoří a neudělají krok směrem, ve kterém stále mají možnosti vymáčknout ze sebe šťávu jiného typu než je ta bílá (čtenář vike vám o ní poví své), tak tu opravdu nemají co dělat.