Na stránkách našeho skromného webu jste měli možnost potkat nesmrtelnou legendu PESTILENCE už dvakrát. Pokaždé jste se dočetli něco o progresivním death metalu, využívajícím odvážných, jazzem načichlých postupů a jiných lahůdek pro náročná ouška posluchačova. Ovšem ještě jsme si neřekli, jak to bylo na samém počátku, mocné „Kladivo na čarodějnice“ stále zůstávalo ve stínu pozdější nadčasové tvorby. Až teď nastal ten pravý okamžik přiblížit vám vznik PESTILENCE a jejich první opatrné krůčky, které ještě neměly s odvážnou a podnikavou budoucností kapely mnoho společného.

Dle mého názoru vůbec největší postava holandského podzemí se zformovala v polovině osmdesátek a odstartovala svoje zhoubné působení dvojicí obhroublých demopásek. V roce 1988 pak vychází na křídlech Roadrunner Records první velké album PESTILENCE – „Malleus Maleficarum“. Náplň zubatého kotouče dávala zatím jen náznakem tušit obrovský potenciál, který v kapele dřímá a čeká na své procitnutí. „Kladivo na čarodějnice“ sice ještě postrádá onu pozdější technicky náročnou grácii, o to více však representuje nezaměnitelnou dobovou atmosféru. Rovných deset skladeb se nese v intencích prvohorního thrash/death metalu, tolik typického pro konec osmdesátých let. Přesto se holandská sebranka dokázala odlišit od zástupu podobně smýšlejících spolků už ve svých úplných počátcích. V řadách PESTILENCE totiž začínají pomalu rozkvétat dvě výrazné osobnosti, které na druhém albu „Consuming Impulse“ (1989) pozvednou legendu ještě nejméně o třídu výše. Krotitel čtyř tučných drátů a především famózní vokalista Martin van Drunen má svoje zlatá léta ještě před sebou (dle mého názoru největší kus práce odvedl až v ASPHYX, konkrétně na zničujícím albu „Last One On Earth“), přesto jeho mladé hlasivky donutí i na „Malleus Maleficarum“ k uznalému pokývání hlavou. Druhým talentem samozřejmě není nikdo jiný než kytarový artista Patrick Mameli, jehož hbité prsty (zejména při sólových výstupech) již tenkrát disponovaly řádným puncem originality.

První album PESTILENCE ještě není takovým zázrakem jako jeho následovníci, i přesto nad dobovými souputníky ční poměrně výrazným způsobem. Jedná se o velmi trvanlivé dílko, jehož náplň zabíjí i s odstupem předlouhých osmnácti let stejně spolehlivě jako v době svého vzniku. Čtveřice výtečných muzikantů stvořila hned na první pokus skutečně representativní záznam a pokladnici extrémních žánrů obohatila o pěkných pár kultovních kompozic (samozřejmě mám na mysli především „Parricide“). Na konci osmdesátek nevzniklo moc debutových alb, které přinesly do rozvíjejícího se death metalového žánru tolik nového jako právě „Malleus Maleficarum“.