Když se po veleúspěšném albu „Consuming Impulse“ (1989) z řad holandských PESTILENCE  odporoučel její v té době nejhlavnější poznávací znak – baskytarista a jedinečný „chroptič“ Martin van Drunen (a založil si vlastní, neméně zvučné ASPHYX), kdekdo nad kapelou lámal hůl a neviděl v její další existenci žádný hlubší smysl. Nazírat podobným způsobem na dění v řadách těchhle zřejmě nejslavnějších vyznavačů kultu smrti ze země tulipánů by ovšem bylo zásadní chybou. I když je totiž opustil výstavní murmur, zakládající mozek a praotec všeho toho „morového“ dění kytarista Patrick Mameli zůstal a záhy se také, stejně jako když kdysi tuhle smečku formoval, ujal mikrofonu (zřejmě proto, že usoudil, že nejlíp si to všechno udělá stejně jen on sám – jak  také jinak, že). Což bylo pro PESTILENCE (které pro tuhle příležitost na čtveřici doplnil zaskakující basista Tony Choy z amerických CYNIC) tím nejzásadnějším okamžikem, neboť takto především nepřišli o schopnost psát a skládat originální a vitalitou bušící kovové songy a bylo pak druhořadé, kdo skladbám vtiskne hlasovou vizitku. Samozřejmě, že van Drunen byl v posledně jmenovaném pohledu těžce nahraditelným, ale ani pro takové ztráty se nezabíjí, obzvláště když si navíc vystačíte s posilou z vlastních řad.

A tak mohlo v útrobách slavného Morrisound studia na slunné Floridě a pod dozorem neméně slavného producenta smrti Scotta Burnse v roce 1991 vzniknout  album, které velmi silně ovlivnilo death metalovou revoluci z počátku devadesátých let minulého století, a které tím pádem nemůže být opomenuto v žádném z pomyslných žebříčků, shrnujícím nejdůležitější death metalová alba všech dob. „Svědectví starodávných“ stálo na jeho titulku, a ačkoliv to vlastně bude znít divně, tenhle titulek byl jediným náznakem toho, že by se na nahrávce skupina chtěla obracet k minulosti. Lyrický podtext alba, reprezentovaný vesměs chmurnými tématy (jakým napovídají názvy skladeb jako „Tajemství hororu“, „Žal“, „Země slz“ nebo „Přítomnost mrtvých“), zůstával ve své záhadnosti tradičně pohřbený stranou, a po hudební stránce se PESTILENCE vrhli novým, poměrně technickým směrem, který jejich smrtícím dávkám dodával na ještě větším lesku a břitkosti. Kytarové vozby, neprostupné jako mrznoucí bahno (ke slyšení kupříkladu v bájném songu „Out Of The Body“ z již zmíněného předešlého alba), se postupně vytratily, a přibyla spousta tvárných a „kudrnatých“ riffů, usměrňujících nové skladby k malinko intenzivnějšímu a naléhavějšímu výrazu. Přičemž samozřejmě stále mluvíme o klasickém death metalu jako takovém, aby nedošlo ke zmýlené, patrném už jenom z tísnivého vjemu strachu číhajícího za každičkou notou. S čímž souvisejí i sem tam se objevivší klávesy a výrazně melodické okamžiky, zavádějící nečekaně náladu úplně jiným, nikoliv tak drsným směrem („The Secrecies Of Horror“„Twisted Truth“, „Prophetic Revelations“). Nejmarkantnější je to ovšem v „Land Of Tears“, skladbě morbidní jako úryvek z Necronomiconu, v níž se bez jakéhokoliv varování ve střední pasáži najednou ozvou sugestivní zvony a pak lítostivé sólo, které by vám málem vehnalo slzu do oka. PESTILENCE, a to nejen v „Land Of Tears“, zkrátka dokázali být svým invenčně – hororovým  kytarovým vyprávěním nadmíru poutaví, což je především to, co z „Testimony Of The Ancients“ činí tak zajímavý zážitek. A můžeme tomu třeba znovu říkat morbidnost, umíchaná ze smutku, bolesti a krásy, když už bychom si chtěli připustit, že něco podobného lze vůbec pojmenovat.

Bez zajímavosti určitě také není fakt, že ačkoliv by první pohled na seznam skladeb alba mohl v člověku vyvolat pocit, že PESTILENCE podlehli grind corovému mámení, také v tomto případě jde o prostou (a povedenou) snahu kapely ještě více dobarvit a zkrášlit svoji zvrácenou sbírku artefaktů smrti. Každá sudá skladba totiž v sobě skrývá jakési intro, dýchající svým vlastním životem, mnohdy málem hodným delšího rozpracování („Darkening“, „Impure“), a v každém případě také násobící dusivý dojem z alba samotného. Jako když se na malou samotu uprostřed temných lesů, osídlenou rodinou bezvěrce a pohana, žene dvakrát osm krvelačných křižáckých jezdců, jejichž úder se stává mnohokrát smrtícím v okamžiku, kdy se spojí v jeden jediný, šestnáctihlavý oddíl. A to je moc dobře, vždyť kdo by si na „Testimony Of The Ancients“ vzpomněl, kdyby v člověku nevyvolávalo právě takové či podobné dojmy. Možná jen málokdo. Takhle se ovšem nemůžu zbavit dojmu, že ten dav, poklekávající před černý oltář ve svatyni zachycené na obalu alba, bych si ani nedovedl představit.