Myslím, že onen okamžik v roce 1988, kdy se Kai Hansen, jedna z největších legend německé a potažmo také celosvětové speed metalové revoluce, rozhodl opustit řady mateřských HELLOWEEN, má v dnešních souvislostech vlastně nedocenitelný význam. A to hned ze dvou důvodů. Tykve už totiž od té doby nikdy nedokázaly být tak přirozeně a bezprostředně draví, nakažliví a originální (přestože si stále udržují vysoký standard) a na pomyslných troskách jejich prvotní a legendární formy proto mohla vzniknout formace, které se částečně (samozřejmě že pouze částečně, neboť historie je jednoduše neopakovatelná) daří navázat na to nejsilnější, co nám Pekelné dýně odkázaly. Hansenův autorský přetlak byl už zřejmě k nevydržení (čert ví, jak se snášel s konkurenčními nápady Michaela Weikatha - a pokud vím, tak konkrétně „Weikiho“ nemusí Kai dodnes), pročež milý Kai prásknul dveřmi a zůstal sám se svojí kytarou. V jistém smyslu to byl určitě risk, vždyť opouštěl řady skupiny, která měla zaděláno na celosvětový megaúspěch a takto rovněž na trvalý a ne nepřehlédnutelný finanční příjem. Ale bylo to jeho definitivní rozhodnutí, podpořené zřejmě vlastním (oprávněně) vysokým sebevědomím, takže netrvalo dlouho a máme novou kapelu GAMMA RAY, jejímž se stal zároveň šéfem a vlastně i jakýmsi absolutistickým monarchou.

Kai se však kupodivu neujal sólového zpěvu (který mu byl v řadách HELLOWEEN „odejmut“ Michaelem Kiskem) a na obsazení tohoto postu se domluvil s Ralfem Scheepersem (ex-TYRAN PACE), vlastníkem šikovného, maličko výše posazeného vokálu. S rytmikou Wessel - Burchard a některými dalšími hosty (ne naposledy za doprovodnými vokály stál mj. i Piet Sielck, s nímž Hansen později spolupracoval v rámci projektu IRON SAVIOR) pak GAMMA RAY nastoupili do studia, aby zde nechali vzniknout symbolicky nazvanému debutu „Heading For Tomorrow“. Symbolicky proto, že stejně jako kapela samotná mohlo album se svým obsahem vyzývavě hledět do budoucnosti, která se v tu chvíli mohla zdát velmi světlou. A na to konto je jisté, že album dodnes představuje klasiku z nejklasičtějších, výtrysk Hansenovy melodické tvořivosti, na němž ve srovnání s helloweenovským přešlapováním v mezičase a následnou taškařicí „Pink Bubbles Go Ape“ (1992) vyniknou veškeré přednosti Hansenovy tvorby (kromě „Free Time“, kterou napsal Scheepers, pochází vše ostatní z jeho autorské dílny). Nahrávku rozjíždí dnes stejně legendární intro „Welcome“ (ne náhodou jej GAMMA RAY později užili i na úvod „best“ alba „Blast From The Past“ a obou živých kotoučů), hned ze začátku v sobě ukrývající hudební motiv hodný daleko většího časového prostoru než jen jediné minuty. Následují svižné výrazné fláky „Lust For Life“ a „Heaven Can Wait“, písně, jejichž učebnicová stavba a tah na bránu především vtiskli albu punc nepřehlédnutelného skvostu. Živelnými a nevymazatelně zapamatovatelnými melodiemi se jen hemží, neunavují zbytečnými instrumentálními machinacemi a ani při podrobnější prohlídce nelze nalézt nic, co by se jim dalo vytknout. Takovými okamžiky ostatně album netrpí téměř vůbec, a pokud je přece jen objevíme (například ve spíše tuctovější baladě „The Silence“ nebo ve vycpávkovém podtextu „Free Time“), dá se nad tím v pohodě mávnout rukou a soustředit se na další dění na nahrávce, které dá na podezřelé pasáže okamžitě zapomenout. Kai navíc, snad v předtuše toho, že by mohl být podezírán z přílišné podlézavosti (tohle slovíčko berte prosím s rezervou), před samotný závěr cédéčka zařadil mohutný titulní kus, čtrnáct a půl minutový výstavní epos plný jakési zhmotnělé monumentálnosti a okázalosti, dokazující, že i heavy metalem se dají vyjádřit lecjaké pocity. Jak jinak si také vysvětlit nenásilně naléhavé sloky a všelijaká sóla a nálady na pozadí neprůstřelné hradby kytar v temném refrénu? Úplný závěr, cover „Look At Yourself“ od veteránů URIAH HEEP, vlastně pokračující v tom samém duchu, to jenom podtrhuje.      
          
A tak, i když album dostalo do vínku celkem nevýrazný obal a zjevně nedotaženou grafiku loga kapely (obojí na mě působí jako šité velmi horkou jehlou), nedovedu si představit, že by GAMMA RAY mohli nastartovat svoji kariéru něčím ještě více interesantním. Při pomyslném snímání karet do začátku si Kai zkrátka setsakramentsky pohlídal, co dobere, v rukávu si ponechal několik es (mezi jinými i ještě v témže roce vyšlé EP „Heaven Can Wait“, na němž se už objevili novicové kytarista Dirk Schlächter a bubeník Uli Kusch (ex-HOLY MOSES) a společně zahráli titulní kus EP a navíc novinky „Who Do You Think You Are?“, „Sail On“, „Mr. Outlaw“ a bezchybnou westernovou instrumentálku „Lonesome Stranger“) a byl nepochybně připraven pomalu se začít propracovávat až na samotný vrchol. S „Heading For Tomorrow“ coby vizitkou to ostatně vypadalo, že to zas až tak dlouho trvat nebude.