V životě každého hudebního tělesa, tedy pokud netrpí takzvaným jepičím syndromem, dříve nebo později nastane chvíle, kdy se tak trochu bilancuje a vydává výběrové album s obligátně známým podtitulkem „Best Of“. Někdy se to sluší, někdy ne, někdy z toho kouká mamon a někdy celkem uvěřitelná vůle k oslavě takového okamžiku a poděkování fanouškům za vytrvalou přízeň. Skutečný úmysl a pozadí takového počinu se ale pozná hned na první pohled (vždycky se například musím smát, když si vzpomenu, kterak se na tuzemských pultech objevila dvě řadová alba plzeňského uskupení DĚDA MLÁDEK ILEGAL BAND a hned za nimi zcela regulérní výběr z těchto dvou pod názvem ve smyslu „To nejlepší z Dědy Mládka“), takže už je jen na nás samotných, zda takovému hudebnímu tělesu sedneme na lep nebo ne. V případě GAMMA RAY a jejich desetiletého výročí, k němuž byl přichystán 2 CD komplet „Blast From The Past“, myslím ke zmýlené nemůže dojít, protože je více než jisté, že úmysly kapely při jeho přípravě byly (téměř) čisté jako právě padlý sníh. A jak znám Hansenovce, asi by ani nějaké podobné „podlosti“ nebyli schopni, i kdyby sebevíc chtěli. Filozofie onoho kovu, na který po hudební stránce tak zřetelně přísahají, by jim to totiž prostě a jednoduše nedovolila.

Nakolik jsou moje domněnky správné, uvádí na pravou míru hned Kaiův proslov v úvodu bookletu, mimochodem velmi pěkně provedeném, se spoustou fotografií a ilustrací v duchu  sci-fi – vesmírné  image, která už v té době patřila ke kapele jako láhev laciného piva k ruce bezdomovce. Po nezbytném pozdravu tady Kai píše o tom, jak vznikla myšlenka vydat „Best Of“ album a jak mazaně kapela vyřešila otázku výběru skladeb, kterou prostřednictvím všemocného internetu svěřila všem svým fanouškům na celém světě, a ti si zkrátka odhlasovali to, co na albu bude. A aby fans neutráceli peníze za něco, co už ve své sbírce mají, chlubí se Kai dále, další krok kapely spočíval v tom, že všechny zastoupené skladby z alb „Heading For Tomorrow“ až po „Land Of The Free“ pěkně celé znovu nahrála a tam, kde to bylo třeba, je nazpíval Kai. Čemuž tedy alespoň já říkám opravdu férový přístup.  Dalším z důvodů pro nové nahrávání se stal i tak nějak mimoděk konstatovaný fakt, že od alba „Somewhere Out In Space“ byli GAMMA RAY kapelou, jejíž složení se zdálo být nadmíru stabilním a jejíž vnitřní „chemie“ fungovala tím nejsprávnějším způsobem. Což je ovšem podle mě naopak skutečností naprosto zásadního významu, nemluvě o tom, že zatraceně reálnou, a když si pak jeden prožene sluchovody první cédéčko z celého kompletu a může se málem uchrochtat blahem, není na tom vlastně nic divného. V roce 2000 totiž GAMMA RAY zněli daleko jinak než deset let před tím, Kaiův vokál ve studiovém provedení byl s tím jeho pisklavým přízvukem přímo magnetizující a především ona „chemie“ byla z nových verzí cítit na hony daleko. Skladby byly najednou jaksi daleko chutnější (ale neříkám, že v původním kabátku by se mi nelíbily, naopak!), neposednější, tak nějak přímo k prasknutí napumpované dosud nepoznanou energií, která se už už chtěla prodrat na denní světlo, a nebylo to jenom tím, že místy hrála kapela o poznání rychleji než v původním originálu (do uší bijící je to hlavně v „Tribute To The Past“). Jako kdyby bylo mezi řádky nepřehlédnutelně zdůrazněno, že v řadách GAMMA RAY se konečně setkaly všechny čtyři nutné elementy (dosaďte si dle libovůle, kdo že je kterým z nich), které jí definitivně vdechly opravdový život. A logický řetězec produkce GAMMA RAY (jehož konec je reprezentován zremasterovanými skladbami z alb „Somewhere Out In Space“ a „Powerplant“, tvořícími většinu druhého z cédéček) tak může být od začátku znovu a kvalitněji navazován v místech, kde se to třeba dříve úplně nepovedlo, nebo, což považuji za vhodnější prezentaci uvedené myšlenky, kterým to teď prostě sluší více.

Budiž tedy tenhle dárek od pánů z GAMMA RAY uchován v paměti nás všech jak opravdové obdarování, od srdce upřímně myšlené, příjemně nás překvapující a rozšiřující naše obzory přesně tím způsobem, který se hodí na oslavu desátých narozenin věku metalové kapely. Ne že by to snad byla nějaká světlá výjimka, to naštěstí ne, ale přece jen (a zvlášť v dnešních poměrech) to potěší. A hlavně, hlavně se v tomhle případě nemusíme chvět hrůzou, že se na nás bude chtít vydělávat, a po vzoru protřelejších kolegů ze světa šoubyznysu se zanedlouho v obchodech začnou měsíc co měsíc objevovat další a další „živáky“ a „Best Of“ výběry s podtitulky „Space On Stage“  Part I., II., III., IV. a tak dále, na nichž bude dokola přehráváno již stokrát přehrané. Protože, jak jsem se už zmínil, GAMMA RAY mají tohle zkrátka zakázané.