Neumím si představit, že by album „Insanity & Genius“, které GAMMA RAY vypustili do světa v roce 1993, tedy dva roky po rozpačitém „Sigh No More“, mohla otevírat symboličtější skladba, než právě „Tribute To The Past“. A to nejen kvůli dvojznačnému názvu, odkazujícímu na minulost, ale především kvůli klasicky střižené speedové košilce, která jí padne opravdu na míru a sluší jako ošoupanému příznivci heavy metalu zbrusu nový křivák. Jakoby se Hansen a spol. (což mimochodem znamená i nováčky Jana Rubacha (bg.) a Thomase Nacka (dr.), oba ex-ANESTHESIA) ohlédli daleko za sebe, do časů debutu, a zjistili, že si tehdy vytyčili skutečně správný směr, z nějž později bůhví proč uhnuli. A zároveň jakoby samotný ten fakt, že si tuto skutečnost doopravdy uvědomují, chtěli svým fanouškům, i všem ostatním, co nejostentativněji signalizovat a vlastně také tak trochu prodat. Člověk se ostatně nemůže divit, zvláště když je tahle úvodní skladba opravdu dokonalou upoutávkou k poslechu celého alba, které se tentokráte snaží soustředit pouze na to, co je kapele nejvlastnější, a nějaké kolemjdoucí úvahy či náměty nechává víceméně stranou.

Jistě vám neuniklo, že jsem užil slovíčka „snaží“ a „víceméně“, a říkáte si, pročpak asi ta pootevřená zadní vrátka? Inu proto, že ta vrátka tam zkrátka stále ještě jsou, a GAMMA RAY si v nich čas od času přešlápnou a občas znejistí, jestli to dělají opravdu správně. Nechme teď stranou baladu „18 Years“, jíž nelze upřít jistý kousek samostatné životaschopnosti, což je vlastně pro balady jako takové nejdůležitější, a posviťme si na kousky „The Cave Principle“, „Your Turn Is Over“ a závěrečnou „Brothers“. Všechny tři totiž reprezentují přesně tu tvář kapely, s níž si neradno zahrávat, hrozí ukrutánskou nudou, pramenící především z neschopnosti kapely vyjádřit skutečnost, že jí nejvíce sedí jen a jen poctivý melodický speed metal. Takto se skladby rozpouštějí v jakési nemastné a neslané „metalomorfóze“ (ARAKAIN prominou), která snad nemůže zaujmout ani lehčeji naladěné rockové příznivce. Naštěstí však tentokráte zůstává jen u těchto tří věcí a na zbytku alba už je prostor pro rychlost a melodickou fantazii prakticky neomezený. Po úvodní tutovce se rozjíždí klasicky nadlehčená „No Return“ s nezaměnitelným nástupem na refrén a plynule následuje zemitější „Last Before The Storm“, přinášející malinko vážnější výraz, jehož ostatně bude za chvíli zapotřebí. Totiž tak trochu ve stylu skladby „Money“ z debutu se ozvou rozpustilé kousky „Future Madhouse“ a „Gamma Ray“ (což je, mimochodem, cover verze od kapely BIRTH CONTROL), odsýpající v čertovském tempu a přinášející spoustu dalších zajímavých okamžiků, zejména pak těch kytarových v podání samotného Kaie. Ostatně, suďte sami, táhlé šestistrunné zakvílení v refrénu jmenované cover verze je podle mě něčím, co se zkrátka nedá z hlavy jen tak jednoduše vymazat. Poté už ovšem přichází titulní skladba a tady jdou žerty strany. V jemných náznacích (zejména v refrénu) v ní totiž mimo jiné objevíme i zvláštním způsobem bombastickou melodiku, dýchající jakýmsi tajemným neznámem, kterým kapela ještě daleko více prosluje v budoucnu. Ale už tady je to veskrze magnetizující zážitek, zvlášť když si začnete představovat, jaké všechny scenérie či výjevy by právě taková hudba mohla doplňovat či dokonce ztvárňovat. Výčet těch povedenějších skladeb můžeme následně zakončit delším dramatickým kusem „Heal Me“, jemuž podobné se však kapele daří obecně (vzpomeňme „Heading For Tomorrow“ a „Dream Healer“), a tak i tady máme co do činění s pořádným kusem metalové dramatičnosti, provázené (jak jinak než) dostatečně žhavým melodickým nápadem.    

Tolik snad k třetímu zápisu v deníku o léčbě Gamma paprsky, k zápisu, jenž především uvedl na pravou míru, jak to bylo se zápisy předešlými. A přestože to z něj není úplně zřejmé, který dále znamenal definitivní nasměrování kapely, která od tohoto okamžiku už jde neochvějně za svým, neuhne z vytýčeného směru ani o píď a neohlíží se, i kdyby při onom vytyčování sem tam odlétla nějaká ta tříska. Tedy jinými slovy už konečně byla stanovena  nezvratitelná diagnóza, podle níž se Kai a spol. měli napříště zařídit, a ona diagnóza byla stanovena skutečně na míru přesně. V neposlední řadě pak tenhle víceméně (už zase ta pootevřená zadní vrátka!) povedený zápis znamenal i labutí píseň Ralfa Scheeperse A pokud byste si snad mohli myslet, že právě on mohl být nějakou takovou odlétnuvší třískou, tak já jsem nic takového v žádném případě neřekl. Alespoň tedy ne nahlas.