Hned na úvod tohoto posudku s nesmírným potěšením konstatuji, že i v dnešní krajně nepříznivé době se najdou kapely, které se nesnaží za každou cenu otravovat zbytečnou progresí, ale naopak stojí pevně na svých nohou a ani o píď neuhnou ze svého milovaného stylu. Přesně takoví jsou již léta letoucí stockholmští DISMEMBER – archetyp pravého švédského death metalu.

Jedni ze zakladatelů skandinávské smrtící odnože si dali s přípravou nového alba celkem načas, „Where Ironcrosses Grow“ totiž vychází až pod čtyřech letech od rozpoutání „Hate Campaign“ (2000, Nuclear Blast). Od té doby se v  DISMEMBER událo několik zapamatování hodných změn. Především jde o přestup pod ochranná křídla mě velice sympatické stáje Karmageddon Media (všichni známe pod dřívějším jménem Hammerheart rec.), kde snad kapela najde více pochopení než tomu bylo u Nuclear Blast, kde se DISMEMBER po dlouhé době spolupráce stali nepotřebnými a jen jednou z mnoha death metalových kapel, bez větších šancí na rozsáhlejší podporu (jen tak pro zajímavost, kapela pod NB dosud prodala nevídaných 500 000 výlisků). Druhá podstatná změna nastala v řadách kapely, když čtyři tlusté struny již neokupuje enormě vytížený Sharlee D´ Angelo, ale novic slyšící na jméno David Cabeza.

Byly to před deseti roky v zemi švédské zlaté časy. Tamní podzemní podhoubí se mělo čile k světu, každý rok se urodilo několik nahrávek, které se s odstupem času nedají nazvat jinak jež kultovní. Jedna z těch nejvydařenějších nesla na svém štítě jméno „Like An Ever Flowing Stream“ (1991). Bylo to první album DISMEMBER. Od té doby přišlo na svět dalších čtyři kotoučky s charakteristickým zubatým logem, na kterých nás kapela opakovaně přesvědčila o svých kvalitách. Jen naivní jedinec by očekával, že to páté v pořadí se bude nějak výrazněji separovat od zažitých pravidel. „Where Ironcosses Grow“ představuje esenci skandinávského death metalu, působí dnes jako zjevení z prehistorických časů a každým coulem je věrno hluboko zakořeněným tradicím. Jedinou změnou oproti „Hate Campaign“ je mírně zatřený zvuk, sice dobře čitelný, ale rozhodně ne tak průrazný, jak je třeba. Ostatní atributy desky, od skladatelského umu až po textovou složku, jsou stoprocentní DISMEMBER. Desítka skladeb našlapaných jednoduššími ale o to údernějšími smrtícími riffy, výrazné melodické záblesky a k tomu řádně chrastivý zvukový obal. Můžete  chtít od DISMEMBER více? V žádném případě! Já od starého pardála Kärkiho a jeho kompanie ani víc nechci, aktuální konzervu proto beru jako manifest kapely, která má ve svém směrování sakra jasno, ignoruje pochybné trendy a veškeré progresivní náznaky po zásluze odměňuje pohrdavým úsměškem.