Odpusťme si hned na úvod všechny výmluvy - takhle deska měla být zrecenzována již dávno. Jenomže v záplavě ostatního „božího“ (čti šéfredaktorského) nadělení na ni jaksi nezbylo prostoru. Avšak opomíjet kvalitní záležitosti v dnešní Převážně Braky Plodící Době by zavánělo rouháním a protože ruka prozřetelnosti (ano, opět mluvíme o nenechavé pacince našeho supervizora) opět zasáhla, vracíme se k ní nyní, dodatečně. Alespoň můžeme pěkně v klidu a již bez nadnášejících emocí hodnotit.

Čím to vlastně všechno začalo? A teď nemám na mysli samotný zrod PORCUPINE TREE, byť sahá již nějaký ten pátek zpět v čase, nýbrž nástup "In Absentia" do připravených uší posluchačů a následné, v určitých kruzích až frenetické, oslavování geniality tohoto dílka? Důležitým bodem byla určitě účast hlavního mozku kapely Stevena Wilsona při produkci a nahrávání zlomového počinu OPETH "Blackwater Park". Nejenže při ní vzplála jiskra sympatií mezi oběma tahouny (podotýkám, že jiskřička pouze hudební, tedy alespoň doufám...), ale Steven takto zjistil, že by mu lehčí přitvrzení mohlo prospět i v rámci domácího působiště a jak řekl, tak i udělal. Komunita fanoušků OPETH vzala jeho hudební přítomnost na vědomí a desku na světě přivítal vřelý uvítací výbor. Princip nakažlivosti však pochopitelně zafungoval i druhým směrem, letošní opeth-tí "Damnation" toho budiž jasným důkazem.

Koktejl namíchaný mistrem Wilsonem a jeho kohortou je pořádně návykový, což je, myslím, hlavní devizou kompletu a povedlo se, taktéž skvěle, ukočírovat i dramaturgii. Úvod si pro sebe uzurpovala "Blackest Eyes" a od úvodních riffujících kytar je zřejmé, že máme čest s nejtvrdším počinem v diskografii skupiny. Samozřejmě pojem „tvrdost“ je v tomto případě značně zavádějícím termínem, protože v písni samotné i na celém zbytku albu kralují kytary nezkreslené, mnohdy akustické a společně s prací kláves a sborovým zpěvem často atakují i hájemství takového pana Lucassena a jeho vesmírných projektů. Plynulý přechod do druhé "Trains" s roztleskanou prostřední pasáží, melancholicky zasněná "Lips Of Ashes", rytmická progres-rockovka "The Sound Of Muzak", na jednoduché basové figuře vystavěná "The Creator Has A Mastertape", pinkfloydovsky rozvláčná "Heartattack In A Lay Bay" jejíž sbory určitě upomenou americké kralevice ze SHADOW GALLERY nebo krásné závěrečné pohlazení "Collapse The Light Into Earth", kde kraluje klavír a smyčce - to jsou jen náhodně vybrané vzorky z bohaté nadílky. Nelze než chtít okusit znovu a znovu.

Kdo má rád hudbu bez hranic, škatulek a nablblých omezení, jistě už dávno "In Absentia" stokrát sjel od začátku do konce. A pokud jste náhodou ještě neměli tu čest, není důvodu váhat, či setkání oddalovat. Její podmanivost má totiž něžné dívčí křivky, jenže jako každá femme fatale, umí do těla i pořádně zatnout drápy. Že je to pak o mnoho víc vzrušující snad ani nemusím dodávat.