Chtěl jsem se na aktuální album Stevena Wilsona podívat v kontextu jeho bohaté diskografie a porovnávat. Ale bylo by to asi hodně složité a hlavně dlouhé patlání se v paralelách, rozdílech a přirovnáních. Nakonec se tedy vrhám na psaní s poněkud jinou vizí. Prostě jen co nejstručněji vyjádřit své pocity z "The Harmony Codex", díla, které je dle reakcí celkem rozporuplné. A v podstatě i jako rozporuplné jsem ho přijal při prvním poslechu. Jenže Steven poskládal materiál, který je jistým způsobem hůře přístupný, takže prvotní nadšení přepadne málokoho. Nicméně je to současně hudba, která si nezaslouží předčasné odsouzení.

A jak jsem se postupně vposlouchal, začal jsem si rozdělovat jednotlivé polohy a tvary, které album nabízí. Prvotně je třeba konstatovat, že zde Wilson nabízí celkem široký rozsah projevů a forem, od zbytkových záchvěvů rockového drivu až po elektroniku a hodně intimní pasáže. Od energicky vedených linek až po líné slimáčí tempo. Je tak asi těžké najít posluchače, kterému bude vyhovovat kompletně celá použitá škála. Takže odkud kam to vlastně je?

Výchozím bodem je to, co je Stevenovi vlastní a kde se musí logicky cítit doma díky bohaté minulosti jménem PORCUPINE TREE. Někdo by mohl namítat, že Wilson sólově už se svou domovskou skupinou nemá moc společného, ale i na "The Harmony Codex" se ještě najdou jisté vlivy. Třeba "What Life Brings", podobně plynoucí postupy, uvolněně hladivé vokální linky, stavba a principy prostě sedí, jen provedení je o pořádný kus komornější. Je to tak trochu poloha, na kterou jsme od Stevena zvyklí, takže je snadné ji přijmout. To, že se jedná o výrazně uvolněnější a vzdušnější variace není vůbec na škodu.

Mnohem komplikovanější to je s dalšími kousky, které se na první poslech tváří až nepříjemně deformované elektronikou, ne příliš typickými vokálními excesy nebo nezvyklou rytmikou. Ohledně rytmiky je možno polemizovat hodně, někde jako by se její funkce tak trochu ztrácela a skladby jsou díky tomu rozmáchlé v čase bez oné vodící linie, kterou mají rockoví fanoušci tak rádi. Jinde je díky elektronice studeně a líně jednotvárná. Proto se může zdát, že produkce je  nevýrazná až placatá. A to navzdory zvuku, kterému se dá těžko něco vytknout. Ale třeba pevně rytmicky vedené pasáže "Impossible Tightrope" jako by byly polité živou vodou. Tato skladba spolu se závěrečnou "Staircase" tvoří jednu podobu současného Wilsona, tu stále ještě hravou a energickou, která sice ráda experimentuje, ale myslí přitom i na vstřícné vyznění. Jenže v té druhé podobě se Steven pouští do mnohem intimnějších poloh, rozechvěle jemného provedení a vzdušných až rozpadajících se aranží. A někde uprostřed stojí duet s izraelskou zpěvačkou Ninet Tayeb "Rock Bottom". Skladba, která se tváří jako příjemná balada, ale svou znervózňující aurou je nakonec podobna bolestné truchlohře. Přesto je to poloha, která mi nakonec imponuje nejvíce.

V částech bez klasické rytmiky Steven definitivně opouští rockovou oblast a rezignuje i na alternativně popové aranže, protože zde nenechává posluchači jednoduchou záchytnou nit. Jeho skladby rotují samy v sobě pomocí motivů a melodií. A zde to bohužel padá do jednotvárné monotónnosti, jako například u "The Harmony Codex", kterou dozvuky a zvukové variace v pozadí nestíhají doplnit a velmi příjemně emotivní motiv se rozplyne v tvrdohlavé rotaci. To už lépe dopadá následná "Time is Running Out", kterou sice elektronická pseudorytmika poněkud dusí, přesto se vlastní hudba i Stevenův hlas hezky rozvíjí a nabízí hudební příběh, který se netočí v kruhu. Tohle je asi to hlavní, co v případě Wilsonovy současné desky odděluje povedené části od monotónní nudy. Tam, kde se mu podařilo dostat do skladeb dostatek vzruchu a byť v jemných intencích vedeného vývoje, tam se aura procítěné interpretace příjemně poslouchá. Ve chvílích, kdy to ale pojme v tvrdošíjně se opakujícím kolovrátku, příkladem budiž "Actual Brutal Facts", se emoce překlápí tam, kam si asi žádný autor nepřeje, tedy do ubíjející nudy.

Vím, že "The Harmony Codex" je albem, kde více než o posluchačské pohodlí jde Wilsonovi o vlastní seberealizaci a snahu dál překračovat hranice své předchozí tvorby. V tomto ohledu se dá mluvit o úspěchu. Bohužel je třeba si přiznat i důsledky, lépe řečeno reakce, které musí zákonitě následovat. Pro rockového fanouška a především příznivce samotných PORCUPINE TREE, částečně i příznivce Wilsonovy předchozí sólové dráhy, toho příliš nezbylo. Pro toho, kdo se dokáže oprostit, ale nemusí být důvod bědovat. Po prvotním efektu ospalého čekání jsem si nakonec alespoň část alba oblíbil. Takže zatracovat nebudu, i když to na žádné chvalozpěvy prostě není. V mém světě ne.