Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když je vám osmačtyřicet, už je to poznat. Klouby ani pružnost už nejsou, co bývaly, sem tam to někde zavrzá a někdy dokonce tak, že se musíte nechat opravit a nařídit si delší rekonvalescenci. Ale pořád ještě nepatříte do starého železa a sem tam to dokážete nandat i o dvacet let mladším junákům.
ACCEPT, heavymetalové legendy, kteří se v letošním roce dožívají stejného věku, na tom nejsou jinak. Taky už to chvíli trvá, než se rozcvičí, na délku pauz nejsou rozhodně nároční a přesto to sem tam dokáží nandat i kapelám, jejichž členové v dobách největší solingenské slávy ještě dokonce nebyli ani na světě. Jinými slovy je s nimi třeba i nadále počítat, i když se jim zrovna nejnovější přírůstek do diskografie úplně nevyvede.
To je nicméně myšleno obecně, byť, přiznávám, jsem z prvních poslechů sedmnáctého řadového alba „Humanoid“ nebyl ani zdaleka tak nadšený jako z jeho dvou předchůdců „The Rise Of Chaos“ (2017) a „Too Mean To Die“ (2021). Ale čas plynul a můj názor na tohle album se stával smířlivějším, přesně tak, jak z něj začaly vyčuhovat skladby, které kapelu představují i v roce 2024 ve velmi solidní kondici. Ne, že by tedy nahrávka jako celek měla mířit až k metám oceněníhodných nejvyšším, to asi ne, ale pomyslíme-li na to, že jde už o tak pozdní album ještě daleko déle činné kapely, zdá se být všechno v pohodové normě.
Protože ano, v tak dlouhém čase se prostě nevyhnete kolísání formy, to tu zkrátka v probíraných souvislostech musí znovu zaznít, a platí to samozřejmě i pro nejkvalitnějším těžkým kovem vykované ACCEPT. Ti tak na novém albu vykazují jak známky své vysoké stylové ušlechtilosti (jednoznačně největší tutovka „Nobody Gets Out Alive“ s totálně řemeslným refrénem, titulní „Humanoid“, řezající „Frankenstein“, vzletná „Mind Games“, krásně hardrockově šlapající „Man Up“ a stejně povedená balada „Ravages Of Time“, v tom nejlepším navazující na skladbu „The Best Is Yet To Come“ ze vzpomínaného minulého alba), tak také rutiny, která dokáže být tak mizerná, že už skoro ani není poznat, že jde stále ještě o rutinu. Zde lze nejspíš za všechny jmenovat „Unbreakable“ a „Straight Up Jack“, které jsou tak zoufale nepůvodní, až vás to doslova vezme za uši pořádnou dubovou fošnou.
A ještě jedna věc je na „Humanoid“ sympatická, abych nezapomněl. Jsou zde stále přítomny i ony tak krásně typicky znějící sbory, co dokáží velmi přesvědčivě nahánět husí kůži, a jsou stále tak svěží, jak si je všichni pamatujeme ze zlaté éry kapely, přestože v ní zůstalo už jen jedno jediné hrdlo, které jim původně vtisklo jejich tolik charakteristický ráz. Samozřejmě je tím míněn boss Hoffmann, bez něhož by už dnes ACCEPT asi nebyli. A tenhle „acceptovský spirit“, který je tím pádem celým albem protkán, mu i v těch nejtěžších chvílích dodává na přesvědčivosti, takže nakonec, jak už jsem zmínil, jako celek obstojí.
A tak to prostě je. Je jim osmačtyřicet, občas zaškobrtnou, občas je u nich forma přednější obsahu, ale do starého železa ještě zdaleka nepatří a tu více a tu méně nám to stále ještě umí předvést.
1. Diving Into Sin
2. Humanoid
3. Frankenstein
4. Man Up
5. The Reckoning
6. Nobody Gets Out Alive
7. Ravages Of Time
8. Unbreakable
9. Mind Games
10. Straight Up Jack
11. Southside Of Hell
17 studiové album ACCEPT je, jak to jen nejlépe vystihnout... prostě řídké. Invence pomálu, zapamatovatelných refrénů jakbysmet a to už vůbec nemluvím o nějakých opravdu husí kůži nahánějících okamžicích. Ale to se holt u kapel, co jim táhne na 50, stává.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.