Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Těžko uvěřitelných dvaačtyřicet let uplynulo od doby, kdy němečtí pionýři heavy metalu ACCEPT vydali svůj stejnojmenný debut. Všechno to, co se odehrálo v mezičase uvnitř a kolem skupiny, by proto jistě vydalo na solidní a čtivý román, jehož nové a nové kapitoly jakoby byly dopisovány rukou zkušeného seriálového scénáristy.
Jak jinak ostatně vnímat události, ke kterým u ACCEPT došlo od vydání minulé, navýsost povedené desky „The Rise Of Chaos“. Na sklonku roku 2018 bez bližšího vysvětlení kapelu opustil Peter Baltes, její předposlední originální člen, a ten poslední, kytarista Wolf Hoffmann, se rozhodl pokračovat obklopený celou řadou nováčků, když ke stávajícímu osazenstvu přibral nového baskytaristu Martina Motnika a třetího (!) kytaristu Philipa Shouse. No a do toho v létě loňského roku vyšlo definitivně najevo, že Peter Baltes po svém odchodu zamířil rovnou do stáje bývalého zpěváka ACCEPT Uda Dirkschneidera, kde se již dlouhý čas vyskytuje i poslední z pilířů klasické sestavy solingenských legend, bubeník Stefan Kaufmann, a podílel se zde na dalším vyvedeném zápisu U.D.O. „We Are One“. Jeden by se zrovna mohl zeptat, kdo že tedy vlastně ten ACCEPT je?
Složit a napsat v takové situaci nové album bylo jistě složitější než obvykle. Nicméně Wolf Hoffmann je mužem činu, který se snaží hledět především do budoucnosti, a tak se do toho pustil, aniž by se mu rozklepala kolena. A výsledek? Výsledek je možná právě proto další velmi dobrou nahrávkou, která si v ničem (a s přehledem) nezadá s alby, která bývají označována za to lepší v dnes již šestnáctipoložkové diskografii kapely.
Karty jsou rozdány nad slunce jasněji, takže posluchač chtivý dobrodružné výpravy znovu vstupuje do království těžkého kovu, kde je dovoleno zpívat, ale pouze dostatečným chraplákem, za podpory hromových sborů a s ostrou metalovou kytarou a stejně ostrým metalovým tempem za zády. Nálada je dobrá, o čemž svědčí hned otvírák „Zombie Apocalypse“ s parádním refrénem a kvílivou vyhrávkou, jež adrenalin z poslechu nové desky vyhání do spolehlivě vysokých míst. Pak se trochu ztrácí motivace, když titulní kus drobně zkolovrátkovatí a následující (po motörheadovsku pojmenovaná) „Overnight Sensation“ ho v tom slepě následuje. Ale to už se šturmuje k útoku, který se ukáže být rozhodující.
„No Ones Master“ je krásně vyleštěná brož z pokladnice ACCEPT s výstavní prací sólové kytary a „The Undertaker“ po ní definitivní ranou na solar, která udiví především originalitou svých motivů. Nervní klidné pasáže, geniálně pulsující baskytara a znovu dokonalých šest Hoffmannových strun, takový trhák se tedy upřímně na šestnáctém řadovém albu skupiny, která moc nemění tvář, skutečně nedá moc očekávat. Ale tím samozřejmě líp, neboť omráčení z téhle skladby dopomůže úplně nevnímat následnou rutinu v „Sucks To Be You“ a „Symphony Of Pain“, povinně dozdobené citací klasiky. To už ovšem přichází „The Best Is Yet To Come“ a v duchu svého názvu přináší druhý nejdůležitější okamžik celého alba, totiž překrásnou baladu se vším, co k takové hudební disciplíně patří.
Přecházíme do finále, kde se znovu pohybujeme v solidní společnosti. „How Do We Sleep“ i „Not My Problem“ nemůžou v žádném případě nikoho (ze zasvěcených) urazit a závěrečná instrumentálka „Samson And Dalilah“, znovu inspirovaná známými klasikami, to jen po „hoffmannovsku“ podtrhne. Posluchače chtivého dobrodružné výpravy do království těžkého kovu proto musí po tom všem nutně opanovat dojem, že za stávajících podmínek a okolností dostal od nového alba ACCEPT přesně to, co (minimálně) očekával a dvě perličky k tomu navíc. A já dodávám, že mám nesmírnou radost i z toho, že na „naše pappenheimské“ už podruhé za sebou není spoleh.
1. Zombie Apocalypse
2. Too Mean to Die
3. Overnight Sensation
4. No Ones Master
5. The Undertaker
6. Sucks to Be You
7. Symphony of Pain
8. The Best Is Yet to Come
9. How Do We Sleep
10. Not My Problem
11. Samson and Delilah
Kmotr moderního hororu a jeden z OGs synth soundtracků přichází s hudebním doprovodem ke grafické novele vytvořené na základě své noční můry. A velmi výrazně na něm koketuje s dark metalem. Pokud máte mistra rádi, tahle Věc se vámi hezky proklube zevnitř.
Milovníci severského art rocku nechť zbystří! Norové přináší další várku plachého, křehkého a minulostí vonícího lektvaru, který vás uvede do stavu příjemné uvolněnosti a zasněnosti. Tradičně instrumentálně i technicky bravurní ohlédnutí za minulostí.
Veľmi príjemné osvieženie v tomto tropickom lete. Doom metal s čistým ženským vokálom a v slovenčine, to tu veru nemáme bežne. Po prvej singlovke „Soľ a prach“ som očakával veľa. Dostal som ešte viac. Táto stredoslovenská ponurosť má veľký šarm!
Nejen působištěm (Florida), ale i stylizací loga se mladá parta INSCRIBED jasně hlásí k odkazu legendy ATHEIST. Je to ještě hodně surové, ale silná dávka neurvalosti a divokosti tomuhle debutu sluší.
Atmosférický black metal se stal doménou osamělých frustrovaných mužů, kteří svou nesnesitelnou tíhu bytí zhudebňují v melancholické odnoži původně extrémního žánru. DASKRA je zachmuřený Libanonec, ale vychází z evropských vzorů. Slušná deska.
Největší? Nejlepší? Nejsvětovější? Jasně, ty návraty z Josefova jsou pořád stejné, jak vámi ještě stále hýbe adrenalin. Ale tento ročník, jakože "bez headlinerů", to byla vážně jízda. Jízda s velkým J! Díky pořadatelům a za rok to čekám ještě o level výš!
Spojení dark metalu s progresí je celkem zajímavý model. V případě koncepčního alba Italů INNER VITRIOL je to hodně o vláčné melodice, přirozeně plynoucích strukturách a melancholii. Hostující Geoff Tate a Andy Kuntz jako bonus.