INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
GRAND MAGUS, tedy původní formaci někdejšího zpěváka SPIRITUAL BEGGARS, se za posledních několik málo sezón dostává větší pozornosti, než tomu bylo zvykem v době jejích prvních nahrávek. Kapela má totiž na svém kontě celou řadu alb, ale evropská metalová obec se o ní více dozvěděla až prostřednictvím minulého díla - „Hammer Of The North“, které bylo ¨jejich prvním a zároveň posledním albem vydaným u značky - Roadrunner Records. Novinka vychází u (snad ještě o něco vlivnějších) Nuclear Blast, takže pozornost upřená na kapelu zůstane i nadále zachována.
Přichází tak čas na další porci poctivého heavymetalového retra, na které ostatně byli na severu Evropy vždycky experti. I letos tedy mohu říci, že trojice GRAND MAGUS neuhnula ze svého směru ani o píď a předkládá další solidní sbírku hřmotné hudby. Novinka „The Hunt“ pokračuje v nastoleném směru a kapela zakládající si na heroickém patosu se ani letos nepouští do žádných větších experimentů, takže ti, kterým se tvorba těchto Švédů líbila do teď, nebudou zřejmě zklamáni. Je poznat, že členové kapely oblibují původní heavymetalovou muziku, přesněji řečeno její model z počátku osmdesátých let, tedy z éry, kdy vrcholila vlna NWOBHM, popřípadě kdy se do záře reflektorů začaly dostávat i první neostrovní tvrdé formace, jako třeba Dánové MERCYFUL FATE nebo němečtí ACCEPT.
V dnešních technicky dokonalejších podmínkách GRAND MAGUS navozují atmosféru zašlých časů a k tomu přidávají ještě kus sebe - hrdinně znějící severské nápěvy svého zkušeného lídra Janneho Christofferssona. Ten již v dobách, kdy působil u významnějších kolegů ze SPIRITUAL BEGGARS, dokazoval, že je mimořádným pěvcem, jehož sytý a znělý hlas se k tomuto rozmáchlému typu retro hudby velmi hodí. „The Hunt“ je vyrovnanou sbírkou bez nějakých výraznějších vrcholů, což je na druhou stranu jejím zřejmě největším záporem. Celé album totiž od začátku pouze nekonfliktně plyne, dobře se poslouchá, ale rovněž patří k těm, o které jen stěží označíte za mimořádně povedenou záležitost. Prostě takové novodobé heavy metalové zavzpomínání na staré dobré časy.
Nejlepší skladba: „Starlight Slaughter“
Další solidní heavymetalové retro ze severu Evropy.
6 / 10
Janne "JB" Christoffersson
- zpěv, kytara
Mats "Fox" Skinner
- baskytara
Ludwig
- bicí
1. Starlight Slaughter
2. Sword Of The Ocean
3. Valhalla Rising
4. Storm King
5. Silver Moon
6. The Hunt
7. Son Of Last Breath
8. Iron Hand
9. Draksadd
10. Silver Moon (demo version)
11. Storm King (demo version)
12. Sword Of The Ocean (demo version)
The Hunt (2012)
Hammer Of The North (2010)
Iron Will (2008)
Wolf´s Return (2005)
Monument (2003)
Grand Magus (2001)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Nuclear Blast Records
Stopáž: 57:38
Produkce: Nico Elgstrand
Najslabsi ale stale solidny GRAND MAGUS, cisty heavik, doom-ove vplyvy starsich albumov budiz zabudnute... :-(
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.