SADNESS - Spring 2025
Intimní, zasněné album, které si mě podmanilo už při prvním poslechu. Post-rock ve své nejkřehčí podobě, lo-fi zvuková estetika, epické smyčce a občasné screamo s jemným dotekem blackgaze. To vše v dokonalé harmonii.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jak pravil titulek druhého studiového alba, s nímž ACCEPT nakročili do desetiletí heavy metalu, skupina se rozhodla býti rebelem. A proč ne, když se v roce 1980, kdy světu té nejtvrdší hudby (a Německu tím pádem tuplem) jasně dominoval hard rock, případně punk, znovu zlehka dotýkala hranic, které později formovaly kovadlinu alias oltář těžkého kovu. V předzvěsti věcí budoucích usedl za bicí soupravu Stefan Kaufmann, tím pádem se zkompletovala i celá dnes již legendární sestava a zbývalo učinit ještě poslední závěrečný krok k definitivnímu nalezení sebe sama. Těsně před ním však nakonec došlo ještě k jednomu nadechnutí, které dodnes svědčí o tom, že skutečně nebylo jednoduché nějakou tu opravdovou heavy metalovou rebélii spáchat.

Tak tedy vzniklo „I´m A Rebel“, album, které mělo ACCEPT postrčit o zásadní kus dál od debutu, ale kterému na to nakonec nezbyly síly. Z titulní skladby (mimochodem původně napsané Alexem Youngem, starším bratrem sourozenců Youngových z AC/DC, právě pro tuhle skupinu), s níž kapela poprvé výrazněji prorazila i v televizi a nejrůznějších hitparádových žebříčcích, se vyklubal první opravdový hit, u nějž ještě pramálo záleželo na tom, jak moc tvrdí kovovou muziku. O to důležitější to však bylo u ostatních skladeb, u těch, které utvářely duch celého alba, a zde skutečně kapela dále než na debutu nepostoupila. Samozřejmě, že pro celkové kvality nahrávky nemohl být zásadně rozhodujícím poměr ostřejších a méně ostrých skladeb, to si v žádném případě netroufám tvrdit. Nicméně speciálně v případě ACCEPT a jejich následného směřování mám pocit, že teprve heavy metalová éra znamenala finální vygenerování jejich největších kvalit, a že tudíž vše, co se odehrávalo do onoho rozhodného okamžiku, mělo jistý, nezanedbatelný handicap, respektive absenci jakési „korunovační jiskry“. Proto se album nevyhne ani téměř diskotékovým okamžikům typu „I Wanna Be No Hero“, proto se například dobově rocková „Save Us“ dobře poslouchá, ale nejvýraznějšího puncu se jí stejně dostane až v závěru s Baltesovou metalovou vsuvkou, a proto bych také nejsvětlejší okamžiky nahrávky hledal v „China Lady“ a „Do It“, kde už to přece jen po čertech pořádně burácí. Kapitolou samou o sobě jsou pak Baltesem podávané balady „No Time To Lose“ a „The King“, po své samostatné linii dále rozvíjející osvědčenou praxi z debutu, a vpodstatě ničím neovlivňující hlavní dění na „I´m A Rebel“.
A tak zatímco třeba takoví JUDAS PRIEST už na „British Steel“ v témže roce vysekli heavy metalu věčnou poklonu jako hrom, Udo Dirkschneider a spol. se tou dobou teprve přesvědčovali, že chtějí doopravdy totéž. V důsledku samotném (a někdejší vojenskou terminologií řečeno) to tedy znamená jistý celkem solidní odklad, na němž je ovšem zdaleka nejdůležitější to, že i on jednou skončil, a ACCEPT nám na tu heavy metalovou frontu nakonec přece jen nastoupili.
Acceptovský krok č. 2. Nezklamal, uvedl první ze zásadních hitů, nicméně definitivní solingenský výlisek ještě přece jen nepředstavil.
Udo Dirkschneider
- zpěv
Wolf Hoffmann
- kytara
Jörg Fischer
- kytara
Peter Baltes
- baskytara
Stefan Kaufmann
- bicí
1. I'm A Rebel
2. Save Us
3. No Time To Lose
4. Thunder And Lightning
5. China Lady
6. I Wanna Be No Hero
7. The King
8. Do It
Humanoid (2024)
Too Mean To Die (2021)
The Rise Of Chaos (2017)
Blind Rage (2014)
Stalingrad (2012)
Blood Of The Nations (2010)
All Areas - Worldwide (Live) (1997)
Predator (1996)
Death Row (1994)
Objection Overruled (1993)
Staying A Life (Live) (1990)
Eat The Heat (1989)
Russian Roulette (1986)
Kaizoku-Ban (Live EP) (1985)
Metal Heart (1985)
Balls To The Wall (1984)
Restless And Wild (1982)
Breaker (1981)
I´m A Rebel (1980)
Accept (1979)
Vydáno: 1980
Vydavatel: Brain Records
Stopáž: 33:35
Produkce: Dirk Steffens
Studio: Delta-Studio, Wilster, SRN
Takhle se hrál metal, když ještě nebyl metal. Má to vlastní specifickou atmosféru a na svou dobu už je to pořádně ostré.
Intimní, zasněné album, které si mě podmanilo už při prvním poslechu. Post-rock ve své nejkřehčí podobě, lo-fi zvuková estetika, epické smyčce a občasné screamo s jemným dotekem blackgaze. To vše v dokonalé harmonii.
Udělat dokument o vzniku vlastní poslední desky a k tomu přidat ještě samostatný soundtrack, to už chce kus odvahy. Denverští se však ničeho nebojí a servírují nám kosmický ambient coby pastorální protiváhu k „Absolute Elsewhere“. Citlivé a meditativní.
Už to není zrovna nejaktivnější kapela a navíc úplně jiná, než ta z nultých let, ale Italové i přes odklon z přehlednějších rockových struktur nezapomněli tvořit muziku plnou nostalgické atmosféry a sladkých podmanivých melodií.
V žánru, kde ještě nedávno byli za mladou naději, je dnes konkurence nesmírně tvrdá. Vědomi si tohoto faktu připřavili KHEMMIS svěží mixturu různých doomových odnoží s typickým zámořským feelingem. Není to nic revolučního, ale poslouchá se to moc dobře.
Celá léta si říkám, proč se tak výborný interpret nedá dohromady i s dobrým skladatelem. Takový hlas a takové mrhání talentem! Četní hosté tu nahrávku možná zpestří, ale nezachrání. Je to opět jen hezky zhudebněná a ve studiu vyšperkovaná nuda.
Skotské duo navařilo naprosto pohlcující a opojnou synťákovou mlhu, ve které cítíte ambient, downtempo i psychedelické vlivy v nejasných tvarech, které mě nepřestává bavit objevovat a obdivovat.
Nielen BESNOU je súčasný slovenský black metal živý. Novinka rozhľadených Stredoslovákov určite rozbúri mútne vody domácej scény. Je to sofistikované, má to hĺbku, temnotu a hnev; slovenské aj anglické texty a super zvuk. Prudko počúvateľné dielo!





