Odpověď na otázku, zda ACCEPT záleželo na názoru okolního světa, bude nejspíš jednoduchá. Samozřejmě, že záleželo, vždyť už jen z té podstaty, že skupina věděla, že o ni metalová veřejnost stojí, dlouhá léta žila a díky ní se rovněž po pauze (či rozpadu, chcete-li) na přelomu osmdesátých a devádesátých let dala znovu dohromady. Nikdy to však nedošlo tak daleko, že by tomuto názoru podřídila svoji tvorbu samotnou, respektive dala si mluvit do toho, co a jak zahraje a nahraje. Nikdy, až na výjimku v podobě alba „Death Row“. To přišlo na svět poměrně záhy po comebackovém „Objection Overruled“ a ACCEPT na něm částečně podlehli dobovému trendu, představivšímu se jako blízký příbuzný všeho metalového, totiž hardcore.

Nemá nejspíš cenu rozebírat, jak k tomu vůbec došlo, zda na základě chladné kalkulace, přirozeného vývoje či chuti rozkrývat nové obzory. Podstatný je spíše výsledný efekt. V něm kapela znatelně přitvrdila v kytarách, jejichž riffy nahustila do kratších, údernějších kousků, a ústy Uda Dirkschneidera také tak trochu zanevřela na klasický melodický zpěv. Ovšem jelikož při tom všem nezapomněla na své kořeny (na tuto okolnost je v okamžiku utváření si vlastního názoru na věc netřeba zapomenout), dopadlo nakonec album nad očekávání dobře. Totiž, soudě podle toho, že kýžený efekt – klasický ACCEPT a jeho stejně klasické nápady v novém, moderním (zvukově jakbysmet) kabátku – zde zcela jednoznačně nastal.

Srovnám-li si „Death Row“ s jeho již zmíněným předchůdcem, nestačím se vlastně divit, ke kolika odlišnostem a pozitivům v jeho prospěch dojdu. Obzvláště pak při vědomí toho, že kapela při jeho vzniku slyšitelně podléhala jakýmsi cizím svodům, zatímco o rok dříve, kdy měla po létech pauzy teoreticky v ruce všechny trumfy, skončila jen v duchu té nejtradičnější spolupráce a v konečném konkrétním důsledku také nijak slavně. Desáté řadové album ACCEPT oproti tomu nabízí zvučné metalové kusy, dýchající nesmlouvavostí devadesátých let minulého století a vzrušením zároveň („Death Row“, „Sodom & Gomorra“, „Dead On!“, „What Else“ nebo „Prejudice“) a jako vkusný doplněk k nim další věci konzervativnějšího ražení, jimž nicméně nechybí nakažlivost prvně jmenovaných skladeb („The Beast Inside“, „Guns´R´Us“, „Like A Loaded Gun“ či „Bad Habits Die Hard“). K tomu je navíc v předlouhé stopáži předkládána i zadumaná „Generation Clash II.“ (alias volné pokračování stejnojmenné skladby z alba „Eat The Heat“), celkem obyčejná balada „Writting On The Wall“ a v samotném závěru i dvě instrumentální skladby, v nichž exceluje kdo jiný než Wolf Hoffmann (ten, který v rámci odkazu na skupinové tradice a zřejmě i tak trochu nadbytečně odehrál v již zmíněné skladbě „Sodom & Gomorra“ také úryvek z Chačaturjanova „Šavlového tance“).

Zbyla tedy jen jedna věc, která skupině mohla v tomto případě zkazit radost z dobře odvedené práce, a sice znovuobnovení zdravotních problémů se zády Stefana Kaufmanna, jehož v průběhu nahrávání a následného turné musel nahradit další známý německý bubeník, Stefan Schwarzmann (jinak třeba U.D.O., RUNNING WILD nebo HELLOWEEN). Praktický odchod jedné z nejdůležitějších postav ACCEPT (která si, jak zřejmě známo, později našla stabilní náhradu u kytary v Dirkschneiderových U.D.O.) byl ovšem nejspíš tím okamžikem, kdy se poprvé zrodil nápad (neříkám kde a komu) definitivně rozpustit legendu těžkého kovu podruhé. Kdo ví …