„Lidé, kteří téměř utonuli, hovoří o okamžiku, o jedné chvíli stádia klidu, o usmíření. Stejné stavy popisují i ti, jenž málem skolil mráz. Po tom, co jsem se dozvěděl o těchto zážitcích, mě napadla metafora právě s životem. Cítím, bez toho abych byl zvláště domýšlivý, jak se všichni svým způsobem topíme, protože život dnešních dnů je jedna velká intenzivní zkušenost. Zkrátka, ve svém věku jsem už dospěl k jistému osobnímu smíru. Prostě se dále nechci zvlášť zatěžovat tím, co si lidé myslí o mojí hudbě nebo o tom jestli se správně oblékám a tak podobně. A album odráží tuhle mojí náladu“, vysvětluje Steven Wilson okolnosti vzniku jeho druhé sólové desky.

Recenzovaný dvojdisk „Grace For Drowning“ skutečně představuje přehlídku hudební galerie vydechující atmosféru vykreslovanou v předchozím odstavci, navíc přidává velkolepě utříbené myšlenky a muzikantské ambice tohoto čtyřiačtyřicetiletého skladatele a multiinstrumentalisty. Více než osmdesátiminutová exkurze mezi obrazy Wilsonovy hudební duše má jedno velké pozitivum, a to, že zapomínáte na čas. Pozor, nic není donesené ve strhujících motivech, ale pouze v impulzech různé síly, které umějí nevnuceně udržet ve střehu. Celá kolekce pak disponuje mocným fluidem a pnutím, nutícím vás o ní přemýšlet, vracet se a dále ji objevovat. V prvopočátku si z ní nic moc pamatovat nebudete, avšak pokud máte rádi mistrovsky ukočírovaný prog-rock, tak se zdravých sympatií vyžadujících další poslechy budete zbavovat jenom stěží.

Inkubační doba k pochopení tohoto díla může být dlouhá, nicméně je krásná, pokud nelitujete a necháte do hry mezi vás vstoupit právě čas. Přílišná snaha porozumět autorovi hned může posluchače okrást o pochopení širších podnětů, souvislostí a vazeb tvůrčího procesu. Prvním z nich je grafická prezentace od Lasse Hoileho výborně korespondující s intimní náladu. Sám Steven pokládá spolupráci s Lassem za neocenitelnou. Každá nehudební nadstavba, a jsem toho názoru, pomáhající probudit zájem o hudbu by měla být brána za její součást, o „Grace For Drowning“ toto platí dvojnásob.

Wilson, v podstatě na zelené louce, dosti odpoután od jeho dalších hudebních anabází natočil upřímnou, precizní a svěží poctu svojí velké inspiraci - sedmdesátkovému prog rocku. I tady slyšíme krásu v hledání symbiózy mezi jazzovými a rockovými postupy, příznačnou pro matadory KING CRIMSON, jejichž dílo „Lizard”, což Steven otevřeně přiznává, z velké části definuje jeho DNA. Právě tato souvislost mě podnítila prokládat si poslechy „Grace For Drowning“ různými alby KING CRIMSON přičemž bylo úžasné sledovat s jakou láskou je studnice nápadů ošetřována a využívána.

Wilson však především zůstává sám sebou. Několikrát střídmě načichlý domovinou PORCIPUNE TREE, ale i BLACKFIELD („Postcard“), na rozdíl od svých „učitelů“ vždy schopný využít nápadů odvážně, ale především přiměřeně tak, aby se nosná chuť neutloukla s kořením. Steven zde umí mistrovsky naslouchat a zužitkovat umění vybraných spoluhráčů a jim přizpůsobit svoje tvůrčí záměry. Namísto aby od ostatních muzikantů požadoval zhudebnění svých vizí, zná přesně jejich styl hraní a ví, že se hodí k jeho myšlenkám.

Definuje téma, nechává ostatním volnou roku a vzniklý materiál pak společně rozvíjejí. Například jazzový bubeník Nic France měl za úkol neustále sólovat a tímto Wilsona inspirovat k doformování idejí. Na podobných základech jsou využívány i ostatní nástroje a muzikanti, mezi jinými bych určitě jmenoval psychedelii šířícího Theo Travise.

Nejsvětlejší okamžiky a jim podobné nechávám v případě „Grace For Drowning“ naprosto stranou, protože obě jeho části jsou především komplexním živým organismem, který, pokud jste s to se na něj naladit, umí o vašem rozpoložení velmi příjemně komunikovat.

„Grace For Drowning“ jsem bohužel neuvedl do loňské Valhally, mrzí mě to hlavně kvůli tomu, že by z pohledu dnešních dní bylo hodně vysoko, ale všechno má svůj čas.