Retrospektiva roku 2003 podruhé! Jak jsme slíbili, tak činíme. Přichystali jsme další desítku alb, která vyšla před 20 lety a na tuto jsme se pokusili podívat současným pohledem. V některých případech jsme museli setřít prach z CD anebo LP, čekajících i několik dlouhých let na opětovné přehrání, v jiných případech to byl rutinní poslech, neboť nejedna ze zde zastoupených nahrávek tvoří náš playlist prakticky po celé dvě dekády.
Aby bylo pestrosti učiněno za dost, na rozdíl od prvního dílu jde tentokrát o kolektivní dílo hned několika autorů, a to i včetně zapojení umělé inteligence (viz. Shnoffův text pod článkem). Žánrový rozptyl se tak zvětšil od nahrávek koketujících s elektronickou hudbou (THE GATHERING) až po brutální death metal technického střihu (SPAWN OF POSSESSION). Do tohoto spektra se vešla pestrá plejáda alb od kapel, z nichž mnohé fungují dodnes. Jak už to v takovýchto případech chodí, některé desky stárnou rychleji, zatímco jiné, možná i překvapivě, ukazují i po letech silnou nadčasovost a tuhý kořínek.
Ke článkům zpětně hodnotícím 20 let staré nahrávky jsme připravili i playlist, který najdete na platformě Spotify. Každé zastoupené album v obou dílech „Zubu času“ z roku 2003 dodalo po 3 skladbách. Můžete tedy v rychlosti posoudit sami, do jaké míry naše dojmy korespondují s těmi vašimi. Anebo si jednotlivé nahrávky vytáhněte z poličky a dejte si je hezky celá, jak jsme to „museli“ pro účely sepsání tohoto článku udělat my.
A na jakou desítku alb vydaných v roce 2003 se můžete těšit?
DIMMU BORGIR - Death Cult Armageddon / Arrow
SPAWN OF POSSESSION - Cabinet / Reaper
ANATHEMA - A Natural Disaster / Dalas
KLIMT 1918 - Undressed Momento / Dalas
BLUT AUS NORD - The Work Which Transforms God / Shnoff
THE KOVENANT - S.E.T.I. / Shnoff
DISBELIEF - Spreading the Rage / Noisy
THE GATHERING - Souvenirs / Dalas
EPHEL DUATH - The Painter's Palette / Dalas
GREEN CARNATION - A Blessing In Disguise / Dalas
DIMMU BORGIR - Death Cult Armageddon
V dobe keď v rýchlom, na dnešné pomery až neuveriteľnom, slede vyšiel ďalší album od vtedy v popularite strmo stúpajúcich DIMMU BORGIR bolo jeho prijatie v redakcii prinajlepšom vlažné. A veru oprávnene, keďže rýchly nasledovník skvelého „Puritanical Euphoric Misanthropia“ ho vo svojej podstate len recykloval a expandoval v snahe o bombastickejšie dielo. Dostali sme síce našľapaný materiál s dokonalou orchestráciou, skladateľsky sa temer všetka kreativita vyčerpala na predchodcovi. Pritom je nutné povedať, že sa jednalo o jednu z personálne najsilnejších zostáv kapely, ktorá zaostala za svojim potenciálom. Formálne sa jedná o zvukovo dotiahnutý materiál a nad kompozičnú šeď dodnes vyčnieva „Progenies Of The Great Apocalypse“ vyzdobená tradične exkluzívnym Vortexovým spevom a dotiahnutou orchestráciou s emotívnym intermezzom. Aj táto skladba pomohla zachovať vzostupnú trajektóriu kapely do sfér metalového a kultúrneho mainstreamu.
VERDIKT: Symptomatickým problémom nahrávky pre mňa zostáva, že dnes skôr siahnem po remastri „Puritanical Euphoric Misanthropia“ alebo viac do minulosti, kde nájdeme autentickejšie diela. Formálne zvukovo a produkčne sa stále jedná o solídny a moderne znejúci materiál, ktorý dopláca „len“ na kompozičnú sterilitu, ktorá dostatočne nedrží všetky zaujímavé nápady v plynúcom celku a mnohé miesta vypĺňa vatou. Precízne naaranžovaný orchester veru nie je spásou, aj albumu dodal punc exkluzivity a prístupnosti širšiemu publiku. To bol zrejme aj kalkul, ktorý bol splnený na úkor žánrovej kreativity a predznamenal aj personálne problémy, čo je škoda..
SPAWN OF POSSESSION - Cabinet
Death metal a Švédsko jedno jsou. Většina z nás si samozřejmě vybaví starý dobrý přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy po tamějších klubech vesele frčel tapetrading a i z těch nejzapadlejších sklepů (a možná hlavně z těch) k uším kolemjdoucích doléhalo mohutné chrastění. Tenkrát se hrálo rovně, bez komplikací, z půlící čáry se prostě střílelo rovnou na bránu. Energie, živelnost, obhroublost... a také nezměrné mladické nadšení. Nicméně brzo povstaly i kapely, které šly na věc o dost jinak. Notová osnova se řádně zahustila, dramaturgie skladeb se začala nepřehledně lámat a na domácí pohodu zvyklý posluchač měl najednou velký problém odhadnout, co se v následujících chvílích bude odehrávat. Člověk si musí vzpomenout na pionýry AFFLICTED, ANATA a hlavně pak na úžasné techniky THEORY IN PRACTICE. Ale to byly přeci jen lehčí váhy, ta opravdová těžká váha navíc disponující strašlivým KO úderem povstala v Kalmaru až v roce 1997. Jmenovala se SPAWN OF POSSESSION a hned její první album vzbudilo na tech/death metalové scéně opravdový a naprosto zasloužený poprask. Pokud jsem výše konstatoval něco o husté notové osnově, tak ta na „Cabinet“ je doslova neprostupná. Na desce se pořád něco děje, SPAWN OF POSSESSION střídají riffy jako na běžícím pásu, u jednotlivých motivů setrvají jen několik málo vteřin a okamžitě se vrhají zase někam jinam. Zběsile a neurvale. Přesto album není sbírkou stovek na sebe nalepených fragmentů, ledabyle poskládaných tónů postrádajících koncepční myšlenku, ostnatou koulí, která se kolem vás prožene a zanechá jen spoušť. Už na debutovém albu bylo jasné, že Švédové mají ohromný skladatelský potenciál, který ještě více rozvinuli na „Noctambulant“ a „Incurso“, mimochodem naprosto dokonalých žánrových deskách, které i s odstupem času nejdou hodnotit jinak, než číslem absolutním. „Cabinet“ je však oproti pozdějším výliskům více divoký, nespoutaný a také řádně brutální (i když pro melodii se i tady místo našlo, alespoň to říkal strejda Damfee). Ona obhroublost je skutečně výrazným atributem sbírky, jen málo kapel dokázalo tak výjimečně kvalitně a zároveň přirozeně skloubit technickou ekvilibristiku s ohromným tlakem a zvířeckou neurvalostí jako SPAWN OF POSSESSION. Debut kalmarských kouzelníků je určitě nejméně stravitelnou deskou jejich kariéry. Je nervní, věčně roztěkaný a posluchače neustále terorizující a sužující všudypřítomným disharmonickým skřípěním. Death metal z vyloženě sadistické, leč sofistikované mučírny, kde vládne pořádek a jsou jasně dána pravidla.
VERDIKT: A jak si tahle nepříjemná, ostnatá obluda vede v nelítostném souboji s časem? V kooperaci s firmou Garmin jsem si udělal malý test a před spaním si "Cabinet" pustil hned třikrát za sebou. Hodinu a půl dlouhé posezení na trestné koze, navíc se španělskými botami na nohou. Tu noc jsem neusnul spánkem spravedlivých, ale takovým tím mělkým, horečnatým a síly spíše beroucím. Ráno hodinky hlásily poměrně hodně stresu, absenci REM fáze a nezvykle vysoký podíl probdělého času. Je tedy jasné, že i po dvaceti letech mi "Cabinet" doslova nedá spát. Stále působí jako jedovatý lektvar, o kterém víte, že vás jistě zabíjí, ale přesto si ho i tak rádi dopřejete. Výjimečná deska a opravdový milník nejen co se švédské tech/death metalové kultury týče.
ANATHEMA - A Natural Disaster
Další prohlubování odklonu nejen od metalu, ale už i tvrdšího rocku přineslo toto album. ANATHEMA dál zkoušeli, co všechno ještě jejich původní publikum unese a zároveň zkoušeli, kam až jako hudebníci jsou schopni ve svém bádání zajít. Album, které si hodně bralo jak ze soudobé elektronické hudby, už spíše jemnějšího rocku a prostřednictvím titulní skladby například i z bristolské trip hopové scény. Album, které i přesto nabídlo dostatek nosných momentů a něčeho, co by se dalo pojmenovat jako svébytné a charakteristické pojetí. To v tomto případě znamenalo jednak stále přítomnou nostalgickou a posmutnělou atmosféru, kterou si ANATHEMA i přes značné stylové kotrmelce dokázali zachovat a taktéž i dostatek nosných nápadů v jednotlivých písních, z nichž se některé staly i žádanými koncertními fláky. Stačí vzpomenout na triviální rytmické lince postavenou „Closer“, gradující v epochálním finále.
VERDIKT: Produkčně to již určitě zestárlo. Přeci jen ten dobový britský zvuk je tam slyšet dost a stoprocentně nadčasové nahrávky z něj dostali jen mistři těchto žánrů. K těm se ANATHEMA nikdy neřadili, leč písně z „A Natural Disaster“ jako takové jsou i dnes velmi příjemné na poslech a já osobně se k albu minimálně 1x do roka rád navracím.
KLIMT 1918 - Undressed Momento
Redakční miláčkové nultých let. Debutové album italských KLIMT 1918 plulo svým svébytným způsobem na vlně post-doomových kytarovek, kterým v té době vévodili švédští KATATONIA. V tom nejlepším slova smyslu italským sentimentem a sladkobolem dýchající nahrávka velmi dobře promíchala těžší kytarový spodek s lehkostí alternativního rocku a nabídla bohatou krmi podmanivých melodií, s výraznou příchutí atmosféry posmutnělých podzimních dnů. Zatímco hromada žánrově podobně zařaditelných nahrávek dnes už působí trochu archaicky, tohle snad ani ne až tak překvapivě vůbec nestárne. Ta atmosféra a ty skvělé skladby velmi dobře fungují i dnes a z produkčního hlediska zní „Undressed Momento“ stále dostatečně svěže.
VERDIKT: Ačkoliv Italové ze sebe to nejlepší dostali až na dalších nahrávkách, zůstává jejich debut krásným a nenápadným klenotem. Škoda, že se skupině nikdy nedostalo většího úspěchu.
BLUT AUS NORD - The Work Which Transforms God
Ve vztahu k BLUT AUS NORD má iniciační deska. Předtím to bylo takové „pocem - kam jdeš?". Prosvištělo uchem a bylo to pryč, i když jistou zajímavostí tito Francouzi nepochybně disponovali i v devadesátkách, a to hlavně díky zvukovému vyznění výrazně odlišnému od děl z BM domoviny. V jejich tvorbě však tehdy panovala jistá monotónnost. Počátkem třetího milénia jim došlo, že black metal a dynamika skladby vůbec nemusí být ohněm a vodou a na tomto albu (možná už i na minulém) definitivně odlili svou výrazovou formu, díky níž jsou nezaměnitelní. Ať se jejich soundtracky k návštěvě pekla hrají rychle, volně, zastřeně, čistěji, rozsekaně, sevřeně, industriálně... Akorát ten „Hallucinogen“ (2019) se trošku vylil mimo, ale o to krásněji.
VERDIKT: Songy „The Choir of the Dead“ a „The Howling of God“ mi zvedají chlupy po celém těle i nyní. Nechte si zvednout i vy!
THE KOVENANT - S.E.T.I.
V dobové recenzi to Louža celkem pochválil, což se nesetkalo s všeobecnou čtenářskou podporou. Arrow se držel zpět. Pravdu mají obě skupiny. Tedy strany. Kritici se trefují hlavně do stylu, který se od Animatronicu posunul ještě výrazněji směrem, který se dá nazvat disco metalem. Málo kytar (navíc jednoduchých), místo bicích stroj a přehršel elektroniky. A hlavně málo radosti. Jenže když se hraje disko, mělo by být veselo. To je možná ten (menší) problém. Metal se uskrovnil a smutné disko nikoho nezajímá. Větším problémem je, že těch dobrých skladeb je tam jen zhruba půlka („Cyberthrash“, krásný ploužáček Star by Star“, „Acid Theatre“...) a to je málo. Potenciál působnosti v této metalové odnoži (fušovali sem možná MORTIIS nebo DEATHSTARS, kteří byli mnohem slabší než Nagash/Lex Icon a spol.) byl a umění napsat skočnou píseň přítomno taktéž bylo. Hliník a Louža by potvrdili. A je škoda, že to kapela zabalila tak brzo a víc se do toho neponořila. Drugs are bad (...m'kay)?
VERDIKT: Druhá část desky výrazně ztrácí drive, tahá se jako suchá špageta a v dnešní době se proto vcelku poslouchá těžko, neboť ta svěžest vyvěrající z toho dobového odvážného žánrového posunu je logicky pryč. Sorry. Ale občas si to vcelku dám, to přiznávám
DISBELIEF - Spreading the Rage
Tohle album, ještě s následovníkem „66Sick“ (2005), tak nějak završovalo zlatou éru německé skupiny, která na přelomu tisíciletí vtrhla na scénu s velmi osobitou a působivou formou kombinující deathový drive s valivým hardcore tlakem a temnou doomovou atmosférou. Výsledným produktem byla opravdu efektní vyhrocená agrese, která svou silou a depresí tlačila posluchače do kolen. Je pravda, že oproti předchozí desce „Shine“ jsou DISBELIEF na „Spreading the Rage“ trochu přístupnější a valivá death složka nabrala na dominanci, ale stále to bylo temné a dusivé. A Karsten Jäger zde svůj vokál bolestně prožíval v dokonalé formě, jako by své hrdelní flusance a táhlé chrčení tahal z hloubky žaludku. Přitom zůstával ve zřetelné a čitelné podobě. Dobré to bylo a ...
VERDIKT: I po dvaceti letech to tam stále je. Temně dusivý odér mi přivolal mrazivé pocity a Jägerův vokál je prostě originál, který si i dnes zaslouží obdiv. A dokonce i zvuková stránka stále bez problému obstojí, má to tlak i sílu.
THE GATHERING - Souvenirs
Dodnes nepřekonané dílo těchto Holanďanů? Rozhodně slovo do pranice, ale faktem už i v roce 2003 bylo, že THE GATHERING byli jedni z těch nejvýraznějších post-doomových pohrobků, jímž se z třeskutě metalových začátků podařilo vyvinout až… Kam vlastně? „Souvenirs“ je deskou nesmírně hravou a okouzlující, silně koketující s elektronikou a různými formami (ne)rockové muziky a jako taková pluje na velmi příjemných emocích, což samozřejmě umocňuje výkon velmi dobře disponované Anneke Van Giersbergen, tehdy možná působící v životní formě.
VERDIKT: Podobný případ jako v tomto článku zmiňovaní ANATHEMA – produkčně už to místy zní trochu fousatě, ale magie těch písní funguje stále velmi dobře. Kdyby se album znovu nahrálo, třebas za 10 let a s moderní produkcí, ty skladby by podle mého názoru opět bezpečně trefovaly cíl.
EPHEL DUATH - The Painter's Palette
Black metalová škatulka už byla Italům EPHEL DUATH příliš těsná. To bylo celkem jasné už na albu „Rephormula“ z roku 2002. Ale už o rok později bylo všechno ještě mnohem dál. Z ještě nedávné minulosti zůstala už jen chuť tvořit tvrdou a progresivní muziku, ale žánrové vymezení se výrazně posunulo někam, kde se konkrétní stylové zařazení hledalo jen velice těžce. Fúze všemožných tvrdých proudů, kombinující například i hardcore anebo math metal, dokázala ze sebe vydolovat nesmírně atraktivní písně, které tnuly do živého. Ostré výpady i okouzlující melodie, skladby, ve kterých se neustále děje něco zajímavého a to vše bez kompoziční křeče a tlačení na pilu.
VERDIKT: Album jsem si pustil po skutečně dlouhé době. Jak mi jednu dobu doslova opanovalo přehrávač, tak z něj skoro beze stopy i zmizelo. Návrat to však byl velkolepý. Bál jsem po tak dlouhé době i jisté ztráty původního kouzla, ale nic takového se nestalo. „The Painter’s Palette“ zůstává i nadále poutavým a inspirativním poslechem. A znovu opakovaným.
GREEN CARNATION - A Blessing In Disguise
Odklon od epického a koncepčního metalu, jež doslova explodoval na albu „Light of Day, Day of Darkness“ z roku 2002 se asi tak trochu dal očekávat. Že to ale bude až směrem k „dospěláckému“ rocku a komfortnější písničkové formě, čekal asi málokdo. Strávit tuto nahrávku dalo skalním fanouškům GREEN CARNATION asi zabrat, a to i přestože jediným jejím limitem byly předchozí desky. Pokud „A Blessing In Disguise“ oddělíme z rané diskografie norské skupiny, dostaneme velmi sebevědomou a soudržnou kolekci rockových písní, navíc se značným hitovým potenciálem. Chuť k epice skupině zůstala i v roce 2003, byť vlastně jejím výsledkem bylo hlavně natažení stopáže v podstatě přímočarých rockových válů za úroveň, kterou by akceptovaly komerční rádia. Zkušení hudebníci a především skladatelé však nehodlali jen natahovat čas a ředit nápady. Naopak, každá skladba si svoji nezřídka velkorysou stopáž bez problému obhájí. Melodické motivy dozrávají, jsou dávkovány s rozvahou a některé skladby doslova pohladí na duši („Writings on The Wall“, „Myron & Cole“).
VERDIKT: Deska, která nastartovala žánrový zlom v kariéře GREEN CARNATION. Ti vlastně od roku 2003 vyprodukovali toliko 2 regulérní alba, ale zde doslova platí ono otřepané rčení o vítězící kvalitě nad kvantitou. Nedílnou součástí oné kvality zůstává i tato krásná deska, ke které se pravidelně a rovnou několikrát do roka velmi rád vracím.
