OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
S názvy alb si severský all - star band hlavu nedělá. Po poněkud neuchopitelném Spiritual Black Dimensions (a to i po stránce muzikální) otituloval svůj nový nosič totálně nepochopitelnou lexikální slátaninou. Inu, mohou si už, rarášci, dovolit leccos... Barometr jejich popularity stoupá a každý nový skutek pod vlajkou Černého zámku rozpoutává uragány. Dovedu si představit, jakou dardou bude pro houfy věrných toto album...
Dimmu Borgir ve spolupráci s Cradle Of Filth stvořili zcela novou odrůdu black - metalu, kterou ne nepříznačně někteří nazvali kinder - black. Hudba i image, to všechno směřuje k naprostému omámení a stržení fanoušků do víru černých moří, někdy pravda na úkor hudebního obsahu. A co noví Dimmu Borgir? Pokud byla předchozí alba bleskotavým neonem, Puritanical Euphoric Misanthropia je celým mořem světel a barev. Chlapci přizvali k ruce symfonický orchestr, čímž umocnili svou hudbu o třetí rozměr - rozměr symfonické hloubky. Už intro Fear and Wonder, jako vystřižené z nějakého velkofilmu skřehotá nahlas, o co že zde kráčí. Kdo se nechytí na lep hned v prvních vteřinách, kdo nepřistoupí na důmyslnou a zatraceně strhující partii bez remcání, bude mít s tímhle albem kříž. Kdo se ale té bizarní monumentalitě a puritánsky euforického patosu chytne, těžko se cestou skrze zakřivení temného univerza nechá setřást.
Po hudební stránce není album zase tak obzvláštně inovativním počinem, leč samo provedení toho, co dělá Dimmu Borgir takovým artefaktem je absolutně brilantní a dechberoucí. Nejde tu o melodiku, nejde tu o nějak geniálně vyhraněný black - metal, jde tu především o excelentní skloubení agresivity s nádherně vyšperkovanými symfonickými pasážemi. Riffy se nevysazují na vytváření líbivých koláží, či mrazivých severských sonát - škytají, zasekávají, hřmí a drtí vše živé na prach. Dimmu Borgir vědí, co fanoušek potřebuje - je to jednoduché, úderné a účinné, balancuje to často na nedefinovatelném rozhraní blacku, deathu, trashe a industriálu. Každičká vyhrávka a precizní sólo pak působí dojmem svěžího závanu v podmračeném království apokalypsy.
Zatímco na minulé fošně sochal krásné reliéfy sól Australan Astennu, nyní ho nahradil dobře známý hromotluk Galder, jehož Old Man´s Child patří k elitě severského black - metalu (povšimněte si, jak blízko stojí jejich poslední album právě k Dimmu Borgir). Jako nehynoucí a neomylné srdce pak tepe artilerie vampířího lorda Barkera, který utvrzuje celý svět o své nedostižné kvalitě. Shagrathovo skřehotání, Silenozovy kytary, Vortexův melodický zpěv, Mustisovy nezaměnitelně éterické klávesy... to všechno známe více než důvěrně, a to všechno je nám servírováno měrou více než vrchovatou.
Puritanical Euphoric Misanthropia není ničím novým, ani převratným pod černým sluncem. Zdá se však, že Dimmu Borgir vypilovali svojí verzi sympho (či kinder, chcete - li) blacku k doposud největším detailům a nebývalé kráse. Nebáli se otevřeně kolaborovat s postupy, které se dnes zejména za mořem setkávají s velkým ohlasem - nu, a kdož jsi bez viny, hoď po nich kamenem... Nádherně se to poslouchá, ale na druhou stranu - pod vrstvou pompy se zase nic tak extra neskrývá. A proto se rád navracím k těm, kteří se obejdou bez symfonického orchestru, bez pitoreskního divadýlka, ale o to víc vkládají do svojí tvorby nesmrtelnou duši...
Black metal a symfonický orchestr... Pěkné, moc pěkné, bohužel krom toho orchestru už tam o mnoho víc pamětihodného není. Po úvodním nadšení se mi album z hlavy tiše vykouřilo a zůstala pouze matná vzpomínka na několik skvělých soundtrackových meziher. Ale DIMMU BORGIR se dál spokojeně vezou na své vlnce...
7 / 10
Shagrath
- vokály
Erkekjetter Silenoz
- kytara
Galder
- kytara
Nick Barker
- bicí
ICS Vortex
- basa
Mustis
- klávesy
1. Intro
2. Blessings upon the throne
3. Kings of the carnival creation
4. Hybrid Stigmata
5. Architecture of a genocidal mind
6. Puritanical euphoric misanthropia
7. Indoctrination
8. The maelstrom mephisto
9. Absolute sole right
10. Sympozium
11. Outro
Eonian (2018)
Abrahadabra (2010)
In Sorte Diaboli (2007)
Stormblåst 2005 (2005)
Death Cult Armageddon (2003)
Alive In Torment (live) (2001)
Purtanical Euphoric Misanthropia (2001)
Spiritual Black Dimensions (1999)
Godless Savage Garden (MCD) (1998)
Enthrone Darkness Triumphant (1997)
Devil´s Path (1996)
Stormblåst (1995)
For All Tid (1995)
Inn I Evightetens Morke (1994)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 52:28
Produkce: Dimmu Borgir + Fredrik Nordström
Studio: Fredman (SWE)
-bez slovního hodnocení-
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.