Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nerad to přiznávám, ale překvapivý (paradigmatický) obrat, který jsem ve vztahu k TRIVIUM naznačil v recenzi na předchozí počin „The Sin And the Sentence“, byl jen prvním dějstvím nové kapitoly, kterou já a TRIVIUM píšeme. V dalších měsících po odevzdání recenze do nelítostné deadlinové mašinérie našeho metalového masokombinátu tahle deska neopustila můj playlist a kdykoli, kdy jsem potřeboval dotankovat energii, se do něj Matt Heafy a spol. vraceli. Přinejmenším první polovinu Hříchu a rozsudku bych dnes klidně ohodnotil devítkou, tak parádní melodický projektil to je.
Ani jsem se nenadál a novinka TRIVIUM se dostala na samé čelo mého žebříčku nejočekávanějších desek. Oba singly napověděly, že ústup ze slávy tahle americká banda, která se pružně pohybuje mezi metalcorovou hitovostí a progresivně-agresivními extrémy, rozhodně nechystá. S jistotou vedená hitovka „Catastrophist“ potvrdila Heafyho talent na tutový refrén a eponymní „What The Dead Man Say“ zase deklarovala, že TRIVIUM i nadále chutnají rozmáchlejší, členité kompozice, ve kterých si zvučné riffy podávají kliku s parádně vyladěnou rytmickou sekcí.
Uf, podařilo se mi napsat dva odstavce bez toho, abych zmínil Alexe Benta. Již to ale v sobě nemohu déle dusit. O vlivu tohoto inteligentního, přirozeně talentovaného bubeníka, který kapelu posílil před třemi lety, by se daly popsat stohy papíru a stejně by to nevynahradilo požitek z jeho výkonu. Díky Bentově hře dostala kapela úplně nový náboj, který „What The Dead Man Say“ prodává ještě o chlup lépe než předchůdce. Jedno, zda Bent kouzlí v technických pasážích nebo valí přímočaře dopředu. TRIVIUM s ním v zádech zní jako sebevědomý a radostný válec. O to víc, že souhra s basákem Paolem Gregolettem je ještě výraznější a zdá se, že pro rytmickou sekci TRIVIUM v současnosti platí ono okřídlené: sky is the limit.
Což nás dostává k samotnému albu a jeho dramaturgii. Zmíněná první část „The Sin and the Sentence“, která zabíjí kombinací agresivních riffů, parádních melodií a překvapivých zvratů, by materiál z novinky asi o prsa na cílové čáře porazila. Oba singly jsou vynikající, Heafymu navíc sedne i čistá zpívánka „Bleed Into Me“, kterou načechrá rozparáděná Gregolettova basa. Další tutovka v podobě halekavé „Scattering The Ashes“ nicméně vyznívá trochu banálně a do prázdna, takže po stránce hitovek album malinko ztrácí.
Ale to nás dostává k jeho druhé straně mince, tedy k trackům, kde TRIVIUM ukazují zuby ukované z thrash metalových střepin a death metalových drátů. A tady „What The Dead Man Say“ exceluje, když metalcorové voňavky ředí tvrdými koleny do zubů. Nekompromisní oldschoolová seč „Amongst The Shadows And The Stones“, vzteklinou nakažené rekviem „Sickness Unto You“ nebo asi nejtechničtější pochoutka v podobě „Bending The Arc To Fear“ dávají desce hodně ostré grády, takže oproti předchůdci se nikdy nedostaví pocit, že TRIVIUM spadl řetěz.
Excelentní finále v podobě „The Ones We Leave Behind“ vykouzlí spokojený úsměv už jen tím, jak si Bent poradí s poměrně tuctovým punk rockovým vibem. Kytarové výjezdy odbouchá ve speedmetalovém tempu a člověk už na obličeji skoro cítí ty ohně a rachejtle, kterými kapela jeho ridy doprovodí naživo. TRIVIUM model 2020 přinášejí všechno, co by měla současná mainstreamová metalová kapela mít.
Při poslechu většiny metalcorových band mám stejné pocity jako při sledování stopadesátikilových mastodontů, kteří upoceně rvou nahoru metráky na benchi. TRIVIUM jsou pružný, vyrýsovaný frajer, co přijde do sálu, vysekne deset muscle-upů na kruzích a s úsměvem to zakončí saltem vzad. Patnáct let od debutu „The Ascendancy“ jsou Američani prostě na úplném vrcholu tvůrčích sil a já se definitivně hlásím do jejich fanklubu.
1. IX
2. What The Dead Men Say
3. Catastrophist
4. Amongst The Shadows And The Stones
5. Bleed Into Me
6. The Defiant
7. Sickness Unto You
8. Scattering The Ashes
9. Bending The Arc To Fear
10. The Ones We Leave Behind
„Táto kapela nám ešte poriadne nakope zadky!“ - napísal som v máji pred pätnástimi rokmi a teším sa, že som mal pravdu. Posledné dva album TRIVIUM sú veľká jazda a mám radosť, že rovnaký pôžitok ako zo štúdiovej podoby si môžeme vychutnať aj na koncertoch. Za predpokladu, že existuje niečo ako koncerty. Snáď sa na túto vetu budem o pätnásť rokov pozerať už iba s pobavením a nostalgickou spomienkou za jednou šialenou pármesačnou etapou v roku 2020.
11. května 2020
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
fathertime
9 / 10
opat sa nam potvrdzuje, ze najdolezitejsim clenom metalovej kapely je vzdy bubenik... Trivium feat. Alex Bent #2 je dalsia krasojazda a my sa tesme, ze aj moderne ponaty metal ma v dnesnej dobe co povedat... uz to samozrejme nie je taky wow efekt ako na Sin, tato doska je vsak vyrovnanejsia a trufam si povedat, ze aj lepsia... PKD by mal radost...
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.