Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nenávidím prívlastok „nenávidení alebo milovaní“. Pre Američanov TRIVIUM však krásne sedí. Už svojím druhým albumom „Ascendancy“ (prvým pre veľké vydavateľstvo Roadrunner) rozprúdili vášne medzi „die-hard-true-oldchool“ metalistami a mladšími nadšencami všetkého nového. Od spomínaného albumu sa s TRIVIUM tiahne menší problém. Majú ambíciu uspokojiť obe skupiny a na striedačku sa o to svojimi albumami pokúšajú.
Oproti tri roky starému „Shogun“, kde sa METALLICA stretávala s IRON MAIDEN, sa novinka „In Waves“ vracia skorej ku metalcoreovému štýlu z „Ascendancy“. Fanúšik neznalý kompletnej diskografie týchto mladíkov ale nejakú zásadnú zmenu nespozoruje. Základnými ingredienciami mladíkov z Floridy sú už od nepamäti hetfieldovský spev, maidenovské melódie, sóla MEGADETH, riffy AT THE GATES a agresia SLAYER.
Po prvom vypočutí viac ako hodinovej nahrávky (vrátane bonusových skladieb) v hlave uviazne jedine revaný názov titulného singlu, ktorého neustále opakovanie priam nabáda poslucháča k samovražde. Album ako celok pri tom nie je úplne zlý. Po ďalších vypočutiach sa objavuje viacero záchytných bodov, napríklad skladby „Build To Fall“, „Watch The World Burn“ alebo „A Grey So Dark“ sa ukážu ako schopné hitovky.
Spoznávanie nahrávky sa však z ničoho nič končí vo vzduchoprázdne. „In Waves“, podobne ako animovaná postavička, ktorá práve spozorovala stratu pôdy pod nohami, padá do krabice s nálepkou „ľahký nadpriemer“.
Potrebujú TRIVIUM návrat k ešte viac 80´s-thrash-retro polohe z „Šogúna“, ako hrajú teraz? Nie. Problém „In Waves“ je v kombinácii nedostatku silných nápadov a hlavne neúnosnej stopáže. Čo na albume irituje najviac, je Heafyho hardcoreový vokál, veď napríklad taká „Chaos Reigns“ sa stáva absolútne nepočúvateľnou. Melodická (síce mimoriadne hetfieldovská, ale prijateľná) poloha tomuto 25-ročnému(!) chlapovi sedí ďaleko viac.
Každá kapela má svoj nárok na oddychový čas, TRIVIUM sa zrejme potrebujú lepšie zohrať s novým bubeníkom Nickom Augustom, ktorý nahradil Travisa Smitha na turné k poslednej doske. V konečnom dôsledku si onen oddychový čas TRIVIUM vziať môžu, široká verejnosť má stále k dispozícii niekoľko ich podarených nahrávok z minulosti. Keď si naľavo spočítate počet albumov a uvedomíte, koľko majú hlavní protagonisti rokov, pravdepodobne sa neubránite uznanlivému pokynutiu hlavou.
1. Capsizing The Sea
2. In Waves
3. Inception Of The End
4. Dusk Dismantled
5. Watch the World Burn
6. Black
7. A Skyline's Severance
8. Ensnare The Sun (bonus)
9. Built To Fall
10. Caustic Are The Ties That Bind
11. Forsake Not The Dream
12. Drowning In Slow Motion (bonus)
13. A Grey So Dark (bonus)
14. Chaos Reigns
15. Of All These Yesterdays
16. Leaving This World Behind
17. Shattering The Skies Above (bonus)
18. Slave New World (SEPULTURA cover) (bonus)
Tak ja som s albumom spokojný.. síce fakt mi chýba ten progresívny štýl, čo hrali na Shogun, ale podľa mňa je tento album veľmi dobrý melodický, metalový a súčasný .. mne vadia na tomto albume v podstate len tie "hitovky" ako Grey So Dark alebo Build To Fall - aj keď sú to vcelku dobré pesničky, ku Trivium a na tomto albume mi proste nesedia.. na druhú stranu sa mi páčia ich vypaľovačky ako Dusk Dismantled - black/death/metalcore, A Skyline's Severance, Chaos Reigns, hymna Watch The World Burn, Caustic Are the Ties That Bind alebo Black.. fakt čo sa týka moderných metalcoreových kapiel, je tento album v tomto roku jednotkou.. ale nabudúce by bolo lepšie trochu toho "Šhoguna" :D
Další agresivní švédská jízda mezi grindcorem a vším, co se mu připlete do cesty. Nekompromisní riffy, které se ale neštítí ani rockové hitovosti, drtivé tempo, hrubost, chaos a atmosféra světa, který se rozpadá přímo před očima.
Nová kapela plná starých známých tváří. Holanďani bloudící po krajině smrti. Pomalý těžký až funebrácký doom metal, ne nepodobný krajanům z OFFICIUM TRISTE. Zatuchlá atmosféra navozuje doby dávno minulé. Ale dobré to je.
Bruce se utopil ve sladkobolné emotivnosti a příliš jemný hudební podklad nesvědčí jeho hlasovému projevu. Výrazný a osobitý hlas známý z THE PINEAPPLE THIEF se rozplývá v rozvláčné mlze. Stále to má atmosféru, ale předchozí deska se mi líbila víc.
Italové natočili své doposud nejmetalovější album s nejmetalovějším zvukem. Fanoušci elektroniky z něj asi vyloženě nadšení nebudou, mně ale sedlo. Ačkoli se kapela pomyslně vrací ve vývoji zpět, výsledkem je deska, která by snad nemusela urazit nikoho.
Mezinárodní scéna trpí nedostatkem power metalových kapel a tihle Finové to hodlají zachránit. Ale teď vážně, ono to vlastně vůbec není špatné. Vokál mající v sobě něco z Lemmyho, příjemně hutné riffy a nijak vlezlé melodie. Třeba se jim podaří prosadit.
Vicente J. Paya je legenda baleárské death/doom scény. Se SONS OF CULT však vzdává holt klasickému hard rocku, přesto se tam najdou známé prvky z GOLGOTHA. Tohle je nostalgická nahrávka, která dost dobře mohla vyjít v letech sedmdesátých.
Britské duo na svém debutu předvádí post-metal v jeho typické podobě, tedy kombinující vzdušné melodické postupy s hutnou riffovou metalovou silou. Je dostatečně progresivní, aby byl zajímavý, a současně dostatečně přímočarý, aby měl drive.