IOTUNN - Kinship
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Tak k nám přijedou GORGOROTH…“. Tato zpráva nebyla v naší redakci přijata zrovna s obrovským nadšením a dlouho se vůbec nevědělo, kdo na koncert vlastně půjde. Nakonec jsem se o tento úkol přihlásil já, s vyhlídkou na zajímavý kulturní zážitek a už nyní vám můžu bez obalu prozradit, že to byl jeden z nejhloupějších nápadů, které mě v poslední době napadly (a že jich není málo...).
S tvorbou GORGOROTH jsem se seznámil někdy v roce 97, po vydání jejich prvotiny (už ani nevím, jak se jmenovala) a ta mě zrovna příliš nezaujala. Věděl jsem ovšem, že si kapela, za těch 8 let od založení, vydobyla celkem solidní kredit v rámci blackové scény, a tak jsem předpokládal, že aspoň jejich podiová show bude stát za to.
Coby předskokani byli avizováni tuzemští TROLLECH a Norové 1349. Skřítkomilové „zeZPlzně“ se ovšem nakonec (prý na přání samotných Go-go) nedostavili, takže úloha jediné předkapely připadla jejich krajanům. Co člověka vyděsilo už při vstupu do klubu byl k prasknutí narvaný sál. Pořadatelé (na základě zkušeností z koncertu MAYHEM) nepředpokládali, že se BlackPes podaří zcela naplnit, ale už při první skupině bylo jasné, že Klánovický klub nebyl zrovna tím nejšťastnějším řešením - návštěvníci se mačkali doslova tělo na tělo, bodák na bodák.
1349 měli docela úspěch, ačkoli jejich hudba byla taková nemastná neslaná ubíjející klepačka (mezi námi - neni se čemu divit, blackoví fans nejsou nikterak nároční a myslím si, že by jejich ovace sklidil i ten, kdo by se na podiu jenom usral - samozřejmě pokud by měl warpaint a kolem sebe omotané nábojnicové pásy). Na druhou stranu musím dodat, že v BlackPsu je tradičně špatný zvuk, a tak je možné, že se v kapele nějaký ten potenciál skrývá. Ten večer jsme to však bohužel neměli šanci rozeznat.
Zvuk se nezlepšil ani s příchodem headlinerů. Všechny hymnické melodie, tajuplné riffy, klenutá sóla a mysticky akustické mezihry nám zůstaly skryty a zůstal jen pohled na pět okovaných počmáranců, kterak za doprovodu hromovládných bicích křepčí po pódiu a házejí do publika tvrďácké pózy. Celé to vyznívalo nesmírně uboze a směšně. V neoficiální soutěži o nejdebilnější image vyhrál zpěvák, těsně následován plešatým kytaristou, u kterého sem si říkal, jak je možné, že se dospělý člověk může projevovat takhle hloupě (oči neustále otočené nahoru, aby bylo vidět bělmo; trhavé pohyby - asi snaha o co nejvěrnější napodobení zombie). Nečekejte ode mě žádné playlisty nebo podobné věci - tvorbu znám minimálně a i kdybych měl jejich desky pořádně naposlouchané, tak se domnívám, že díky bídnému zvuku bych stejně neměl šanci jednotlivé skladby rozeznat. To mi ostatně potvrdil i opodál postávající fanoušek-blackmetalista, který si postěžoval svému kolegovi asi v tomto smyslu: „kurva voni zrovna zahráli mojí voblíbenou věc a já si toho všimnul až těsně před koncem“.
V krátkém summary z tohoto koncertu by rozhodně nechyběli slova jako „nuda“, „zívačka“, „ztráta času“ a „smrad jak v opičárně“. Jsou to samozřejmě pouze mé dojmy, které se nejspíš budou lišit od většiny přítomných návštěvníků - nicméně report píšu já, takže smůla...
Fotografie: manzeta
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.
Pětačtyřicet minut čirého utrpení. Denverská black/death metalová zrůda si zachovala až nesportovní tlak a k tomu nám ještě pořádně zčernala. Pokud se rozhodnete spočítat pasáže, kdy vám BLACK CURSE dají prostor se nadechnout, dojdete k číslu nula. Bravo.
Ze zatuchlé jeskyně vylezla trojice neotesaných Švédů a jala se kázat okrajový, primitivními instinkty řízený OSDM. Individua oděná v zástěrách z kůže ulovených zvířat třímají v pazourách prvotní nástroje a promlouvají k nám nechutným vepřovým jazykem.