V kontextu nedávného počínání švédských MARDUK máme co dělat s překvapivou nahrávkou. Onen pověstný návrat ke kořenům často vyznívá spíše jako sázka na jistotu, než cokoliv jiného, ale v případě patnáctého alba této kapely z Norrköpingu lze rozhodně hovořit o nečekaném úderu. Jejich poslední počiny už šly dost mimo mě a i když jsem si je zpětně naposlouchal, rozhodně se nedostavil pocit něčeho promeškaného.

O to více překvapí nasazení a intenzita, s jakou se do vás tato desítka nasupených skladeb hned od začátku pustí. Již dosti unavené a odbyté hoblování, kterým se skupina prezentovala na předchozí desce „Viktory“ jakoby snad ani neměl na svědomí stejný tvůrčí tým. MARDUK se očividně rozhodli vrátit někam do devadesátých let, kdy jejich extrémní black metal kulminoval, až vyústil v totální destrukci na desce „Panzer Division Marduk“ z roku 1999.

Balíček poslední záchrany, řekne si asi každý. Vždyť co jiného, než sázka na úspěch v podobě sebevykrádání by to asi tak mělo být? No, je to trošku složitější. „Pravda je někde uprostřed“ je asi nejprovařenější fráze z internetových diskuzí a stejně tak i popis aktuální situace v tvůrčích řadách MARDUK. Tedy, ne někde uprostřed, ale spíše zastávám názor, že vrátit se k přímočaré blasfémii je asi to nejlepší, co mohli tito švédští veteráni momentálně učinit.

Prostě vzít to nejlepší, čím se vaše tvorba chlubila v minulosti, to podrobit transformaci spočívající v lehké, ale opravdu jen lehké modernizaci zvuku a celé to obalit špetkou melodiky, protože přeci už nejste ti nasraní mladíci jako před více než 20 lety. MARDUK už sice mladíky nejsou, ale úroveň agrese a nihilismu letošní nahrávky je alespoň částečně navrací do těchto časů. Vždyť už jen úvod, který obstará zvuk evokující valící se kolos, ne nepodobný tomu, který otevíral právě „Panzer“, mnohé napoví. Po tomto krátkém zahřívacím kolečku nastupuje zdrcující tempo a neúprosná chladná atmosféra zmaru a zloby.

Album tak prakticky okamžitě po svém startu naplno odkrývá svůj anihilační potenciál. Než se stihnete zorientovat v palbě titulní skladby, tuto okamžitě vystřídá následující „Heart of The Funeral“, už bez jakéhokoliv slitování útočící do plných. Už to sice není tak zničující prasopal v celém průběhu jednotlivých skladeb jako za „starých dobrých“ časů, ale údernost a patřičně temná atmosféra letos těmto Švédům rozhodně nechybí. A když k tomu přidají natolik chorobné riffy, jako ten v „Blood Of The Funeral“, můžeme rozhodně hovořit o velice nečekaném oživení ducha starých MARDUK.

Že to už tentokráte, i navzdory předchozím řádkům, nejsou žádné závody o nejrychlejší black metalovou kapelu nás přesvědčí několik pomalejších skladeb. „Shovel Beats Spectre“ je klasická hymna odehraná ve střední tempu. Její lehce dehumanizovaný podtón a tlak v refrénu z ní dělají spolehlivý koncertní vál. Naproti tomu závěrečná „As We Are“ se z tradiční tvorby Švédů dost odlišuje. Vikingské bubny pohánějí industriální hudbou silně načichlý marš, přičemž na pozadí jsou to pořád klasičtí MARDUK, včetně krákoravého vokálu Daniela Rosténa.

Velmi stylové a dá se říct, že i překvapivé zakončení patnáctého alba kapely, která se na scéně pohybuje už tři dekády. Překvapivá je však v první řadě energie a skladatelská potence, kterou bych osobně už od této švédské skupiny nečekal. „Memento Mori“ sice její vrcholná díla nepřekonává, ale rozhodně se jim blíží na dohled, neřku-li jim přímo dýchá na záda.