Po debutu částečně tak trochu stylizovaném do nevýrazných variací QUEENSRŸCHE se Dánové ANUBIS GATE vypracovali a minimálně od desky "Andromeda Unchained" ukazuje tahle poněkud přehlížená skupina svou šikovnost. Jejich alba možná nejsou výjimečná, přesto jsem si je vždy s chutí užil. A pokud se to může jevit málo, pak je to zřejmě dáno i jistou dávkou pokory a možná až nesmělosti, s jakou se tahle parta vždy prezentovala. Ale snaha dělat slušnou hudbu dle vlastních představ se prostě cení a hlavně se musí ocenit fakt, že si tito pánové na všech albech udrželi slušný standard, když tedy nebudeme počítat trochu zvláštní kolekci coververzí "Covered in Colours".

Je otázkou, zda na faktu, že jsou ANUBIS GATE podle mě trochu přehlíženi, má svůj podíl i styl hudby, kterému se Dánové zřejmě bezpodmínečně upsali. Tvrdošíjně se totiž drží své tak trochu vlídně prezentované formy power prog metalu a zatím nic nenasvědčuje, že by se chtěli stylově nějak vyvíjet. To ale neznamená, že by zůstávali křečovitě zamrzlí v čase, ve svém přístupu jsou celkem kreativní a dokáží skládat příjemně plynoucí hudbu se silnými riffy i melodickými motivy. Asi hodně výstižně o svém stylu mluví samotná skupina, když říká, že se stylisticky jedná o konglomerát klasického heavy metalu 80. let, epičtější formy let devadesátých a temnější progresivity současnosti. Navrch smícháné s prog rockovými legendami 70. let a máme charakteristiku díla ANUBIS GATE.

Jestliže předchozí alba jsem si vždy s chutí poslechl, aktuální deska "Interference" u mne zanechala poněkud silnější dojem. Jako by zde Dánové konečně plně vyzráli a vyladili svůj zmíněný styl. Možná se na tom trochu podepsala i covidová pauza a rok 2020, který skončil tragicky smrtí jednoho ze zakládajících členů, Jespera M. Jensena. Každopádně se skupina vzepjala ke svému zřejmě nejlepšímu výkonu a po dvacetileté existenci stvořila kolekci opravdu silných skladeb. "Interference" je ukázka toho, jak málo někdy stačí, aby se všední a pouze příjemná hudba překlopila do něčeho výraznějího. Ono totiž v podstatě nejde o nic jiného, než další verzi toho, co už jsme mohli slyšet dříve, a to přirozeně plynoucí kombinace důrazné metalové dravosti s přívětivou melodickou stavbou a množstvím odlehčujících pasáží. To vše většinou uspořádané do delších výpravných skladeb, které jsou pro skupinu typické a nabídly je i předchozí počiny.

Aktuální album postoupilo o kousíček dál v promyšlené struktuře i v citlivém skládání a vrstvení motivů, čímž skladby dostávají o něco citovější a někde i hitovější sílu. K mírně pompéznímu vyznění a určité plnosti aranží přispívá i studeně nazvučená elektronika. Poněkud přemrštěná stopáž celkový výsledek bohužel trochu sráží a slabinou především pro ty, kteří znají předchozí počiny, může být i poněkud striktní držení se šablon, díky čemuž aktuální deska v podstatě ničím nepřekvapí. Ale co na tom, když je to fajn hudba. Ano, těžko se dá o aktuálních ANUBIS GATE mluvit jako o něčem extra, ale někdy mi stačí ke spokojenosti i jen takto fajn produkce.

PS: Povšimněte si českého počítání v úvodu skladby "Number Stations", kde se to tam vzalo?