Když AMARANTHE v roce 2011 vydali svou prvotinu, objevily se jako obvykle tři různé tábory. Tomu největšímu to bylo jedno, část byla potěšena svěžím pop-metalovým větrem a pak tu byla frakce, která jim nemohla přijít na jméno (eufemisticky řečeno). Přitom kapela vlastně nepřišla s ničím novým, pouze zkombinovala již provařené elementy. Hitové písně, diskotéková elektronika a trojice zpěváků, vybraných poměrně chytře. Trio kráska, krasavec a zvíře bylo sestaveno ze zkušených hlasů. Elize Ryd se na metalové scéně pohybovala už delší dobu a ve známost vešla spoluprací s KAMELOT. Nebýt shody náhod, že ve stejnou dobu byla na volné noze i Floor Jansen, mohla být její kariéra mnohem zářivější (nakonec za uvolněnou Anette i krátce zaskakovala na turné NIGHTWISH). Ani Jake E a Andreas Solveström nováčci nebyli.

Součástí image byla i akční videa, ale těch jsme už v minulosti také viděli spoustu. Vlastně dodnes nevím, čím se provinili u třetí skupiny. Ono je to už jedno, protože své právo na existenci obhájili soustavným koncertováním a vydáváním nového obsahu. Kytarista Olof Mörck, hlavní postava skupiny, měl ve směrování od počátku jasno, ač ne vždy jeho prsty zapisovaly do notového papíru rádiové hity, držel se své hudební vize a k žánrovým posunům se neměl. Debut byl super, „The Nexus“ byl v těsném závěsu, pak už ale čím dál víc materiálu na albech zabírala vata. Následovaly personální obměny, odešel i zpěvák Jake E, druhá hlavní postava uskupení. Naštěstí dodnes zůstala Elize coby hlavní vokální tahoun a na posledních deskách i spoluautor všech skladeb. Současná už ustálená sestava (byť nastala výměna na pozici bručouna) tak po čtyřech letech přišla s novým materiálem.

Poslední desky jsem kolem sebe většinou nechal jen příjemně uplynout, mnohdy se značným zpožděním. Ne však „The Catalyst“. Na ten mě upozornil pochvalný (!!!) shout od kolegy Darkmoora. Čtěte shouty! Aktuální počin má drive prvních dvou desek, je nacpaný hitovými melodiemi a poslech se za celou dobu výrazně nezadrhne na nějakém hluchém místě. Na albu je nově zpěvák Mikael Sehlin pro extrémní vokály. Se svými předchůdci sdílí podobné zabarvení hlasu i úděl nahrávače pro hlavní hvězdu. To v kontextu celého alba ale není ke škodě, Elize se za ty roky vyzpívala a na „The Catalyst“ je radost jí poslouchat.

Na dvanáctce nových skladeb se zvolnění tempa dočkáme jen výjimečně. Odpálí to titulní „The Catalyst“. „Insatiable“ se blýskne s pěkným pochodovým rytmem. V následném singlu „Damnation Flame“, jedné z těch nejpovedenějších skladeb, co jsem od nich slyšel, vytahuje Elize své hlasivky až k hranicím slyšitelnosti. V polovině je cajdák „Stay A Little While“, variace na „Amaranthine“ z jejich prvotiny. Dále se pokračuje opět v rychlém tempu v „Ecstasy“ nebo „Resistance“. Závěrečný singl „Find Life“ je už méně výrazným momentem. Celkově vzato jim ten jejich žánrový mišmaš stále funguje a šlape. A jak už bylo řečeno, po několika nevýrazných deskách je to konečně album, které udrží pozornost skoro po celou stopáž. Ale nepřechvalme, přeci jenom se tu točíme stále dokola na těch samých schématech.