Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Prozatím nejlepší progrockové album roku 2021 je z Íránu? No jo, pro mě tedy rozhodně ano. Jasně, že ty první dva měsíce roku jsou hodně málo, ale zatím se ke mě prostě nic lepšího nedostalo. A to jsem po poslechu několika prvních minut chtěl album "The Grey Line" odložit někam na příště. Trochu nešťastně totiž tihle Íránci své album rozjíždějí, intro "The Pendulum" příliš nenavnadí, nepochopitelně i další skladba začíná hodně uplakaně a čekání na trochu vzruchu tak trvá poněkud dlouho.
Dalo by se tedy začít nejprve výtkami, ke kterým patří občasné aranžérské necitlivosti a zbytečně roztahané mezihry například v třetí skladbě "My Wrecked House", kde k ostřejšímu metalovému přístupu chybí i náležitý zvuk. Na druhou stranu jsou ATRAVAN skupinou, která se soustřeďuje primárně na vytváření nálad, a k nějakému ostřejšímu metalu se propracovaná jen občasně přes až psychedelicky jemné rockové postupy, jež, když na to přijde, dokáže skupina postavit tak působivě, že mi místy připomínají ty nejlepší balady od QUEENSRŸCHE. Takže jsem v náladové části skladby "Vertigo" zažíval podobně příjemné uvolnění jako kdysi dávno při poslechu uhrančivé "Lady Jane" právě od QUEENSRŸCHE. Samozřejmě k tomu přispívá i slušný vokál, který sice ve vypjatějších partech není tak přesvědčivý, zato v jemnější poloze zní hodně působivě. Při hledání paralel občasně problikne v mozku i myšlenka na PAIN OF SALVATION a Daniela Gildenlöwa.
ATRAVAN jsou skupinou, která si se svými skladbami hraje, ba přímo pohrává, a s určitou uvolněností se nesnaží tvořit hudbu primárně efektní nebo prvoplánově poutavou. Jejich hrátky mi občasně připomenou staré MARILLION, je v nich také to nervózní kouzlo licitování se zvuky a citlivě vedené melodické linky bez potřeby udivovat instrumentálními finesami nebo kompozičními zvraty. Po většinu času tak skladby odchází až kamsi do zasněných poloh kapel jako GAZPACHO nebo ANEKDOTEN. Při potřebě srovnávat bych asi sáhl k druhé jmenované skupině, ale třeba i k PINEAPPLE THIEF, neboť stylově se ATRAVAN dají zařadit i někam hodně blízko k emotivní britské vlně neo-prog kapel.
Ve výsledku je "The Grey Line" hodně střízlivé progrockové album, k němuž je třeba přistupovat s trpělivostí a otevřeným vnímáním, klidná a jemná emotivnost je totiž hlavní devizou, kterou tihle Íránci dokázali do svých skladeb vpašovat s až podivnou nenápadností. Takže zavírám oči a jdu si to prožít znovu, už nevím pokolikáté.
Střízlivé progrockové album - s tím se dá bezezbytku souhlasit. A klidné. Žádné divočiny a krkolomné honění, spíše práce s atmosférou a sázka na jasné sdělení. Trošku mi to závání WOLVERINE v nejlepší formě, především asi zvukem a vedením klávesových linek, ale ATRAVAN mají dostatek vlastního výraziva. Jestli je to nejlepší progrock letošního roku je asi fuk, bezesporu ale hodně příjemný poslech s několika jasnými vrcholy. Půl bodu navrch díky touze pouštět si to dokola.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.