Jak by asi vypadala hudba na pomezí DIMMU BORGIR a KAMELOT? Samozřejmě myslím ty americké. Byť fúze symfonického black metalu s těmi našimi by ve výsledku vypadala ještě zajímavěji, ale to nechme stranou. KAMELOT samotní se nikdy nebránili spolupráci s extrémními vokalisty a sami dokázali i pořádně přitvrdit. To nakonec ukázali i na výborném albu „Haven“, kde jim hostovala Alissa White-Gluz.

Ale zpět k tématu. Odpověď na onu hypotetickou otázku dává kapela SEVEN SPIRES. Nakonec se tím i sami pyšní, přestože inspirací v jejich hudbě najdeme vícero (EPICA a další). Na poli symfonického metalu jsou SEVEN SPIRES bezesporu jedním z nejzajímavějších uskupení poslední doby. Vyjadřují se k osobním, ponurým či intimním tématům a jejich hudba se svou atmosférou blíží evropským severským končinám, byť jsou původem z Bostonu.

Hlavním tahounem kapely je zpěvačka Adrienne Cowan, která zvládá takřka celý metalový rejstřík, tj. od temného growlu, blackového vřískotu až k čistým hlasovým polohám. Zabarvení hlasu má podobné jako Simone Simons, kdy se od uhlazeného sopránu dostává až k netopýřím frekvencím. Pro posouzení doporučuji si pustit singl „Architect of Creation“. Své první album vydali v roce 2017. Výraznější změna nastala na druhém albu, které již vyšlo pod Frontiers Records. Oproti prvotině bylo vše uhlazenější a harmoničtější. Produkci si bere na svědomí Jack Kosto, ale je znát, že skupina spolupracuje se Saschou Paethem, který se stará o mix a mastering. Ostatně už o rok dříve si Paeth vybral Adriennu Cowan pro svůj projekt Sascha Paeth's Masters of Ceremony (přišlo mi to takové nemastné neslané). Svého vrcholu zřejmě dosáhli na desce „Gods Of Debauchery“, kde gejzír nápadů byl podpořen i vyzrálou strukturou skladeb, technicky už po deseti letech na scéně nebylo co vytknout a zároveň ten jejich žánrový mix byl umíchán vyváženě. Jednotlivé motivy přecházely v logickém vývoji a zpěvačka Adrienne Cowan předváděla úžasné kreace a proměny.

Aktuální deska mi přijde tak trochu přešlapování na místě. Obsahuje výstavní kousky, kupříkladu všechny tři singly: „Almosttown“, „Architect of Creation“ a na samotném konci alba umístěný nablýskaný klenot „The Old Hurt of Being Left Behind“. Pokračují ve svém stylu/nestylu, míchají romantické balady, symfonický patos, pomalé rytmy s dvoukopákovým běsněním. Stavějí se do role vypravěčů příběhů a tady je ten kámen úrazu. Ony funkční a proměnlivé skladby zabírají z hodinové stopáže slabou polovinu. Druhá polovina skladeb má buď svou teatrální strukturou nádech muzikálu, nebo zcela upadá do nudy v pomalém rytmu. Tato vatová část materiálu je snesitelná jen díky hlasovým kreacím Adrienny. 

Jak to tedy hodnotit? Singly vždy sloužily jako ochutnávka na desku, návnada na celý materiál. Jenže SEVEN SPIRES vystříleli všechny své trumfy předem. Na „A Fortress Called Home“ se najdou ještě tak dvě dobré skladby, zbytek už moc záživný není. Ono to v dnešní době je už jedno, poslechnout si celou desku jde bez obtíží. V tomto ohledu se ve mně stále ještě ozývá pamětník legendární CD půjčovny za Kotvou. Tehdy bych napsal: „Užijte si ty tři singly zdarma a zbytek klidně oželte“. Dnes to upravím na: „Poslech si celá deska rozhodně zaslouží, pokud vás zaujme, sáhněte ještě po „Gods Of Debauchery“ nebo i starších dvou albech. Celkově vzato je polovina materiálu skvělý symfonický metal okořeněný občasným blackovým vokálem, kde melodie gradují v intenzivní hudební hradbu a směle dosahují nejvyšších příček hodnocení, zatímco romanticko-muzikálové balady volají po cestě ke kávovaru. Sedm je tak akorát.