Kdo viděl některou ze zastávek letošního turné BLIND GUARDIAN k třicátému výročí vydání alba „Somewhere Far Beyond“, musel si toho, co přitom viselo ve vzduchu, určitě všimnout. Kompletní obsah tohoto alba totiž prezentoval kapelu v jedné z jejích nejlepších forem, ne-li té úplně nejlepší, a ona elegantní lehkost, ona oduševnělost a nenapodobitelná genialita, s jakou na něm Krefeldští bardi vtiskli melodickému power/speed metalu jednu z jeho nejvýraznějších podob, byla v porovnání se vším tím, co skupina vydala od alba „A Night At The Opera“ (2002), jednoduše bezkonkurenční. A třebaže se to týká vlastně jen pár alb, která za celých těch dlouhých dvacet let stihli Slepí strážci vydat, nevidět onen drobný ústup ze slávy, který ruku v ruce s tím kapela absolvovala, by mohl asi jen nevidomý.  

Samozřejmě, věrní přes to všechno vytrvali a uctívali, přičemž určitou úroveň produkce rovněž nebylo nikdy možno přehlédnout, nicméně byl a je prostě rozdíl, pokud se bavíme o BLIND GUARDIAN před rokem 2002 a po něm. A že si to stále více a více uvědomovali i samotní hudebníci je zřejmé především z toho, jak zní jejich nejnovější studiový výtvor, totiž dvanácté řadové album (mezi něž sama kapela počítá i zcela netypickou nahrávku „Legacy Of The Dark Lands“ pod hlavičkou projektu TWILIGHT ORCHESTRA) s paradoxně barevně a námětově naprosto netypickým výjevem na obalu.

Ano, „The God Machine“ vrací BLIND GUARDIAN zpět před onen rok 2002 tak jistě, jako skladba „The Bard´s Song – In The Forest“ dokáže stále rozezpívávat celé amfiteátry a haly. Jestli v tom byl záměr, není nejspíš vůbec důležité, podstatnější je, že posluchač v nahrávce může naprosto jednoznačně definovat náladu devadesátých minulého století, kdy rychlost, síla a přímočarost (byť někdy šikovně maskovaná) platily za vše.    

Takže tady to máme a berme nebo nechme být, jak se říkává. Osobně tedy beru, protože tohle jsou prostě (a konečně) znovu ti BLIND GUARDIAN, které musel a musí mít člověk nejraději, jak už jsem to před chvíli popisoval. „The God Machine“ o tom všem vypovídá naprosto otevřeně a bezelstně, když se direktně vrací ke klasické metalové struktuře a přiznává po dlouhém čase důležitost i staré moudrosti o tom, že v jednoduchosti je síla.

V některých okamžicích alba, pravda, se to tak úplně neprojevuje, protože – a to je třeba zmínit zároveň – návrat ke kořenům prostě nezaručuje to, že bude stejně lákavým, jako když se tyhle kořeny odkrývaly poprvé. Těchto dojmů se nelze zbavit u posledních dvou položek alba a do jisté míry také u druhého singlu „Secrets Of The American Gods“. To je ovšem (zhruba) vše, co padlo na oltář úplné nepůvodnosti a unaveného autorského rukopisu. Jinak nahrávce proudí v žilách zdravě čerstvá krev a nelze se tudíž nad jejím povznášejícím obsahem rovněž než povznášet. Totálně nostalgická „Deliver Us From Evil“, nade všemi se tyčící „Damnation“, podobně nebetyčná „Life Beyond The Spheres“, uvážlivá pocta NEVERMORE v „Architects Of Doom“ anebo krásná balada „Let It Be No More“ to zkrátka a jednoduše neumožňují, stejně jako to kdysi neumožňovala celá alba BLIND GUARDIAN. A už jen za ten pocit, za to, že kapela posluchače vzala zpět tam, kde mu bývalo nejlépe, za to si „The God Machine“ zaslouží všeobecný respekt.