Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Deska, kterou uctívači francouzského disonantního kultu nepřekousnou. „The Long Defeat“ se v mnohém odklání od původní erupce black metalové kreativity. Tedy né že by byla málo kreativní, ale ona tvůrčí cesta jde jiným směrem. Předem říkám, že mě si trojice z francouzského Poitiers svým novým albem rozhodně podmanila. DEATHSPELL OMEGA jsou mnohem otevřenější a tím pádem i mainstreamovější. Syrný pekelný smrad (zde nevím, jak to bylo myšleno, proto ponechávám bez zásahu, jelikož i francouzský sýr dokáže zasáhnout nos jako Kinžal prázdné chlévy - pozn. korektora) lze cítit hlavně z parádního vizuálu a vokálů. Hudba zvolnila. Francouzi se jali budovat atmosféru s rozmyslem, nikam nespěchají. Disonantní zvukomalbu za hřmotu nasekané baterie bicí soupravy nahradily střední tempa a lehce rozvláčná kytara, která nemá potřebu dohonit rytmickou kanonádu. Nějaké rychlejší výpady jsou spíše výjimkou než pravidlem.
I když se výrazně zpomalilo a po technické stránce i zjednodušilo, tak nelze mluvit o tom, že by kapela nějak uhnula z originálního vyznění. Možná i naopak. Přijde mi, že aranže jsou mnohem bohatší v tom, jak s posluchačem pracují. Album obsahuje opravdu mnoho míst, které jsem si oblíbil. Je mnohem hitovější, chcete-li. Své těžiště přesouvá od disonantního útočného black metalu mnohem blíže k temnějším post-žánrům, někdy i blackgaze, ve kterém hájemství black metalu nejvíce zastává poloha vokálu. U zpěvů se ještě na chvíli zastavím, protože stojí za to vypíchnout dvě jména. Mikołaj Żentara z polských MGLA a Daniel Hans Johan Rostén z FUNERAL MIST a MARDUK. Chápu, že i tady budou fanoušci, kteří přísahali na předchozí alba, nadzvedávat obočí a nadávat hlavně na chvost celého „The Long Defeat“, který v některých ohledech populární Poláky připomíná. A budou mít pravdu. „Our Life is Your Death“ je z mého pohledu nejslabší skladba alba. Naprosto tupé bicí, aranže, jež někdo opsal od armády průměrných black metalů, melodické trylkování, vokály podle šablony. Ne. Tato poloha veskrze konvenčního black metalového mainstremu DEATHSPELL OMEGA prostě nesluší.
K mém náhledu na kapelu je nutné dodat i následující. Nejsem žádný zapřisáhlý fanatik, který by uctíval předchozí tvorbu. „The Long Defeat“ je jen mnohem blíže mému vnímání hudebního světa. Je dostatečně rozkročená a aranžérsky bohatá. Obsahuje atmo-pasáže, které je těžké najít u jiných black metalových desek. Do dění výrazně promlouvá basa a kytary jsou lehce potlačené, jakkoli hrají v melodických linkách jednoznačnou dominanci. Kdyby neměli skalní fans kapely zcela jiné nároky a očekávání, tak onen shitstorm kolem aktuální desky DEATHSPELL OMEGA nebude žádný. Já do této kategorie nepatřím, takže mohu konstatovat: Za mě dobrý.
1. Enantiodromia
2. Eadem, Sed Aliter
3. The Long Defeat
4. Sie Sind Gerichtet!
5. Our Life Is Your Death
Diskografie
The Long Defeat (2022) The Furnaces of Palingenesia (2019) The Synarchy of Molten Bones (2016) Paracletus (2010) Mass Grave Aesthetics (EP) (2008) Veritas Diaboli Manet in Aeternum : Chaining the Katechon (EP) (2008) Fas - Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum (2007) Kénôse (EP) (2005) Si Monumentum Requires, Circumspice (2004) Inquisitors Of Satan (2002) Infernal Battles (2000)
Ta magická divokost, která těmto Francouzům nalepila status kultu, je letos téměř pryč. Místo ní se do tvorby vloupala snaha o jakési post-black-progresivno se zachováním typické atmosféry. Není to úplně špatné, ale tuto platformu si Omegáči potřebují ještě více osahat, aby se z desky netahaly zajímavé pasáže jak králíci z Pokustónova klobouku, což je po dřívějších ultimátních jízdách trošku zklamání, i když drnčení basy zní krásně po celou stopáž.
Dovolím si připomenout krajany BLUT AUS NORD, kteří to zjemnění projevu na své poslední desce "Hallucinogen" zvládli s obrovskou bravurou a za měsíc (vychází nové deska "Disharmonium – Undreamable Abysses") očekávám další velké věci. Mimochodem RIP recenzi na "Hallucinogen" i přes opakované urgence ani po třech letech nedopsal, čímž překonal můj vousatý rekord.
Ještě provedu pár analyzujících poslechů a k dnešku sázím alibistických...
21. dubna 2022
Reaper
6,5 / 10
Na novou desku stylotvorných DEATHSPELL OMEGA si nemohu vůbec zvyknout. Lámaná komplikovanost a odtažitost je tatam, místo ní nastoupila přílišná otevřenost a jednoduchá metalová přímočarost. Ano, některé melodie a atmosférické doteky jsou velmi příjemné, některé však působí téměř diskontním dojmem. Překvapivý tah dámou zcela mimo šachovnici.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.
Polámaný disharmonický death metal jedou už patnáct let a jsou v tom velmi dobří. Nová deska z trendu nevybočuje. Navíc jí hrozně moc sedne produkce od newyorského čaroděje Colina Marstona. Pro fanoušky všech extrémních podivností povinnost.
Slovenskočeský SUMAC po dietě. Zdaleka ne tak zatěžkaný a hlomozný, ale podobný ve svém zrodu i žánrových mantinelech. Bažinatý projekt nahrávaný v Soulkostele, jdoucí naproti znervózňujícím noise-ambientním plochám i zajímavé riffařině.
Zajímavá záležitost z Řecka, jež pro svou melodičnost má blíže k extrémní gotice než k black metalu, ke kterému se hlásí. Jasně, je tam jen mužský vokál s projevem vyvrhnutého pajšlu, ale ty temné melodie mají ponurou podmanivost.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.