Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
CELESTE, parta z Lyonu, jako by už od svých začátků nechtěla patřit do žádného vyhraněného stylového kotce. A i když se u jejich děl často objevovala nálepka černého kovu, tito Francouzi se s takto jednoduchým zabarvením rozhodně nespokojí. Jediným zcela jasným a všezahrnujícím aspektem v jejich hudbě je živelná agrese a až brutální důraz, se kterým bloudí mezi několika hudebními škatulkami. A jestliže se black metal dal například na minulém albu považovat za nosný prvek jejich hudby, při zařazování jejich šesté desky „Assassine(s)“ už je třeba za hlavní vyznění označit trochu jiné vody. Bez nějakých stylových kotrmelců nebo přerodů povýšili CELESTE dříve dolňkovésludge metalové a post-hardcore prvky na základní stavební kameny své hudby. Ponechali blackovou živelnost, pompu a ostrý vokál, ale dali tomu pěkně dusivou sludge atmosféru i ostrou post-hardcore valivost. Těžké zamračené riffy a rotující motivy se jim podařilo dotlačit do podoby, která možná až překvapivě nachází hodně styčných bodů například s veličinou CULT OF LUNA.
CELESTE byli ale vždy ve svém výrazu ostřejší, drsnější a sludge složka tak zůstává poněkud v pozadí. Stěžejní je tuhá post-hardcore dusavost odkazující ke starým ISIS a pokud sklouznou do rozvláčnější polohy, například v „Nonchalantes de beauté“, dostávají se spíše někam k funeral doom hlubinám. V určité nervnosti projevu pak evokují podobnost se starými NEUROSIS a vyhrocenou uřvaností jakýsi příbuzenský vztah k belgickým AMENRA. S těmi má jejich hudba společného nejvíce, tedy pokud se u AMENRA zaměříme na období před „De doorn“, částečně i před „Mass VI“. Těžký nekompromisní přístup a vypjatý řvoucí vokál je silný spojující aspekt.
Na druhou stranu jako by se CELESTE báli uvolnit a polevit v napětí, trvalé vyhrocení je možná až kontraproduktivní v tom, jak neutuchající důraz nedovolí posluchači vydechnout a vychutnat si následnou smršť. A přestože vzdušná mezihra „(A)“ je celkem zdařilým pokusem trochu zvolnit, stále je plná nervních vibrací. Trochu tak chybí citlivé vybalancování nálad, které vždy zvládali NEUROSIS a CULT OF LUNA, ale i zmínění AMENRA, a díky čemuž se jejich díla dostala na stylový vrchol. To se Francouzům zatím bohužel nedaří, protože jejich nekompromisní přístup zjevně nedokáže oslovit tak širokou posluchačskou obec. Přesto dokázali na „Assassine(s)“ nabídnout velmi vyzrále působící skladby plné napětí a naléhavosti, takže by jejich dílo nemělo zapadnout do šedi průměru. Tam CELESTE ostatně nepatřili nikdy.
CELESTE velmi funkčně spojují black metal, sludge i post-hardcore do dusající naléhavosti vyšperkované vypjatým peklem vyřvávané francouzštiny. Rozhodně intenzivní a emotivní sbírka rozechvělých zpovědí.
1. Des torrents de coups
2. De tes yeux bleus perlés
3. Nonchalantes de beauté
4. Draguée tout au fond
5. (A)
6. Il a tant revé d’elles
7. Elle se répete froidement
8. Le coeur noir charbon...
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.