Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
BIRDS IN ROW sa venujú dnes tak populárnej, v dobrom slova zmysle preexponovanej vetve hardcore punku. Toto power trio minulý rok vydalo svoju prvú „veľkú“ dosku nazvanú „You, Me & The Violence“, a to hneď u známeho vydavateľstva Deathwish. Staršie EP „Cottbus“ na mňa v dobe svojho vydania veľmi nezapôsobilo, takže je ten správny čas upraviť si názor.
BIRDS IN ROW sú podobný prípad ako ich LOMA PRIETA. Zatiaľ čo LOMA PRIETA inklinujú k tradičnejšiemu zvuku a drsnejším hardcoreovým postupom, BIRDS IN ROW si vás radšej opantajú vzletnými melódiami a celkovo poetickejšou atmosférou.
Ale pozor! Nemyslite si, že BIRDS IN ROW sú nejakí „screamo wannabes“, to nie. Vedia aj náležite zaštekať a ukázať, odkiaľ vzišli: zo špinavého francúzskeho undergroundu. Mimochodom, jeden čas dokonca zdieľali spoločný label Throatruiner spolu s PLEBEIAN GRANDSTAND a THE RODEO IDIOT ENGINE.
Francúzi si svoj úspech krvopotne vydreli. Tam, kde LOMA PRIETA hraničia s powerviolence a špinavým grindom, BIRDS IN ROW vyťahujú z rukáva eso v podobe blackových „bzukotov“, čím pripomenú krajanov CELESTE.
Oproti minulosti, teda najmä v porovnaní s EP „Cottbus“, je aktuálna platňa omnoho variabilnejším materiálom. Drsný screamo hardcore na nej striedajú moderné punkové postupy s pomalšími, prepiatými kompozíciami, kde vynikne zmysel kapely pre v podstate celkom stráviteľný pátos.
BIRDS IN ROW síce nevynašli nič extra nové, ich hardcore však určite nemožno nazvať tuctovým. Srší z neho úprimnosť a obetavosť, a to je v tejto dobe viac než dosť.
„It´s not about some individuals, but songs, ideas, points of view that our three lives have in common.“
1. Pilori
2. There Is Only One Chair In This Room
3. Cages
4. Guillotine
5. Walter Freeman
6. Last Last Chance
7. You, Me & The Violence
8. Grey Hair
9. Cold War Everyday
10. The Illusionist
11. Police & Thieves
12. Lovers Have Their Say
Diskografie
You, Me & The Violence (2012) Collected (2012) Cottbus (EP) (2010) Rise Of The Phoenix (EP) (2009)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2012 Vydavatel: Deathwish Inc. Stopáž: 35:40
Produkce: A. Sauve, S. Biguet Studio: Studio La Senelle
Jednoznačně jedna z nejlepších žánrových desek minulého roku. Přímočaré rtuťovité hardcore/punkové nájezdy se lámou v epické emotivní příběhy. Agresivní jednoduchá zloba přechází k přemýšlivému smutku. Rubikova kostka žánrů je v tomto případě pestrá a dokonale promíchaná. Jednotlivé strany tvoří barevné obrazce, kde vidíte fragmenty z emotivních devadesátek Francie, devastujících novodobých uragánů typu NARROWS i post-black metalových pocitářů zrozených z hardcorové scény. Při tom všem si BIRDS IN ROW drží svojský ksicht a nepůsobí jako nějaký násilný slepenec. Při vší té hrubozrnosti zbývá čas i prostor na hudební poezii. „You, Me & The Violence“ je vlastně kyticí všeho co mám na této scéně rád.
Kolegové a krajané dánských THORIUM si drhnou své a na rozdíl od zmíněných THORIUM jsou ve své melodické, thrashem i heavy klasikou načichlé a severskou aurou prostoupené deathové poloze doma. Nic převratného, zřejmě hlavně dávka nostalgie pro pamětníky.
Pejsek s kočičkou pek... tedy, spíše Gabriele Gramaglia pekl dort. "A co do něj přidal?" Drtivé OSDM riffy, technický death metal, výrazné melodie, obrovskou porci atmosféry a kromě hlubokého growlu občas i čistý zpěv. "No a nebude nám z toho blbě?" Ne.
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.