Dvacátéšesté řadové album japonských chameleonů BORIS je příznačné pro celou jejich kariéru. Těch třicet let, co se pohybují Takeshi, Atsuo a Wata na scéně, neustále mění barvu. Kapela si za tři dekády existence vyzkoušela všelicos od ambientu přes doomové období, drone-noise experimenty, až k psychedelickému rocku nebo stoneru. Když BORIS ohlásí nové album, nikdy si nemůžete být jisti, co dostanete. A leckdy si tím nemůžete být jisti ani v rámci jednoho alba. Aktuální deska je toho příkladem.

Začátek se nese v umolousaném pozvolném tempu a doprovázejí ho nenápadné táhlé zvuky v pozadí, kytarové riffy mají ale jednoznačné a ostré hrany a občas jsem měl pocit, jakoby mi někdo třikrát zpomalil nějaký thrashmetalový kvapík. Pokračování se nese v řádně napumpovaném rock’n’rollovém tempu, s mnoha výraznými melodickými výlety, i když si drží hodně ušmudlaný zvukový kabát. A to jsou jen dvě první skladby. U každé jiné kapely bych si v tuto chvíli už asi lehce klepal na čelo.

Při poslechu se občas cítíte jako na kolotoči. Je tu intenzivní směs všeho možného, vše je propletené a občas máte pocit, že album samo sebe požírá a vylučuje zároveň. Ta dynamika je chorobná, ale není to nic, co byste nedokázali stíhat. „No“ je hudební hmota, která prostě plyne a neustále mění svoje kontury. Punkrock s hulákanými zpěvy? Je tu. Melodické refrény? Jsou tu. Nesrozumitelná noiserocková sóla na kytaře? Máte je mít. Heroické kytarové výjezdy? Samozřejmě. Zpomalené stonerové riffy, které vás budou česat proti srsti? No jéje, v tom jsou tihle Japonci machři. Je fascinující, jak si BORIS dokáží hrát s žánry a přece to ve výsledku nezní překombinovaně. BORIS jsou zhudebněná diverzita a to jak žánrovou pestrostí, tak náladovostí. V jednu chvíli jsou rychlí a hned v zápětí šíleně těžcí.

Album bylo psáno letos v březnu, kdy se BORIS kvůli Covid-19 odebrali do izolace. Inspirací jim byla právě mezinárodní politická situace. Sama kapela o albu mluvila jako o něčem, co „odráží negaci v pozitivních úhlech“ a vlastně to v souvislosti s tím, jak album vyznívá, dává určitý smysl. Další věc, které BORIS chtěli docítil, je určitý druh temnoty, hlučnosti a brutality a i tady se dle mého záměr povedl. Na závěru alba se dostanete do nebe. Je tam křehká, ale silně akcentovaná naděje.