Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dvacátéšesté řadové album japonských chameleonů BORIS je příznačné pro celou jejich kariéru. Těch třicet let, co se pohybují Takeshi, Atsuo a Wata na scéně, neustále mění barvu. Kapela si za tři dekády existence vyzkoušela všelicos od ambientu přes doomové období, drone-noise experimenty, až k psychedelickému rocku nebo stoneru. Když BORIS ohlásí nové album, nikdy si nemůžete být jisti, co dostanete. A leckdy si tím nemůžete být jisti ani v rámci jednoho alba. Aktuální deska je toho příkladem.
Začátek se nese v umolousaném pozvolném tempu a doprovázejí ho nenápadné táhlé zvuky v pozadí, kytarové riffy mají ale jednoznačné a ostré hrany a občas jsem měl pocit, jakoby mi někdo třikrát zpomalil nějaký thrashmetalový kvapík. Pokračování se nese v řádně napumpovaném rock’n’rollovém tempu, s mnoha výraznými melodickými výlety, i když si drží hodně ušmudlaný zvukový kabát. A to jsou jen dvě první skladby. U každé jiné kapely bych si v tuto chvíli už asi lehce klepal na čelo.
Při poslechu se občas cítíte jako na kolotoči. Je tu intenzivní směs všeho možného, vše je propletené a občas máte pocit, že album samo sebe požírá a vylučuje zároveň. Ta dynamika je chorobná, ale není to nic, co byste nedokázali stíhat. „No“ je hudební hmota, která prostě plyne a neustále mění svoje kontury. Punkrock s hulákanými zpěvy? Je tu. Melodické refrény? Jsou tu. Nesrozumitelná noiserocková sóla na kytaře? Máte je mít. Heroické kytarové výjezdy? Samozřejmě. Zpomalené stonerové riffy, které vás budou česat proti srsti? No jéje, v tom jsou tihle Japonci machři. Je fascinující, jak si BORIS dokáží hrát s žánry a přece to ve výsledku nezní překombinovaně. BORIS jsou zhudebněná diverzita a to jak žánrovou pestrostí, tak náladovostí. V jednu chvíli jsou rychlí a hned v zápětí šíleně těžcí.
Album bylo psáno letos v březnu, kdy se BORIS kvůli Covid-19 odebrali do izolace. Inspirací jim byla právě mezinárodní politická situace. Sama kapela o albu mluvila jako o něčem, co „odráží negaci v pozitivních úhlech“ a vlastně to v souvislosti s tím, jak album vyznívá, dává určitý smysl. Další věc, které BORIS chtěli docítil, je určitý druh temnoty, hlučnosti a brutality a i tady se dle mého záměr povedl. Na závěru alba se dostanete do nebe. Je tam křehká, ale silně akcentovaná naděje.
1. Genesis
2. Anti-Gone
3. Non Blood Lore
4. Temple of Hatred
5. Zerkalo
6. HxCxHxC -Perforation Line-
7. Kikinoue
8. Lust
9. Fundamental Error
10. Loveless
11. Interlude
Diskografie
NO (2020) Attention Please (2011) Heavy Rocks (2011) New Album (2011) Boris with Merzbow - Klatter (2011) Boris with Michio Kurihara - Cloud Chamber (2008) Smile (2008) Boris with Michio Kurihara - Rainbow (2006) Altar (with SUNN O))) ) (2006) Vein (2006) The Thing Which Solomon Overlooked 3 (2006) The Thing Which Solomon Overlooked 2 (2006) Boris with Merzbow - Sun Baked Snow Cave (2005) Pink (2005) Sound Track From Film ''Mabuta No Ura'' (2005) Dronevil (2005) The Thing Which Solomon Overlooked (2004) Boris At Last - Feedbacker (2003) Akuma No Uta (2003) Boris with Merzbow - Megatone (2002) Heavy Rocks (2002) Flood (2000) Amplifier Worship (1998) Absolutego (1996)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2020 Vydavatel: Fangs Anal Satan Stopáž: 40:15
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.