Třetí díl považuji hudebně za nejsilnější. Sešly se v něm desky a nahrávky, o kterých se příliš nemluví, a které mě stále dokola přesvědčují o tom, jak skvělá a hluboká hudba u nás v roce 2019 vznikla. Dalo by se říci, že jde o zpola zapomenuté poklady. Dnešní díl má zdánlivě silně rozevřené žánrové ukotvení, protože výběr materiálu má někdy afinitu k jazzu, jindy k postrocku, popu nebo ambientu. Společným jmenovatelem je ale jednoznačně silný důraz na atmosféru a náladu hudby.

LAVRA – Usual Blaze

Neonový přízrak, který je dokonalým soundtrackem v místě, kde končí Blade Runner a začíná Ghost In The Shell. Industriální psychedelická noční můra, která znásilnila ty nejtemnější skladby od BJORK. Kdyby NINE INCH NAILS chtěli hrát pop a zpívala by u nich dámská verze Davida Bowieho, bude to znít takhle. Deska, které se atmosférou v roce 2019 mnoho jiných věcí nevyrovnalo.

FAT OLD DONALD – Toska

Podmanivá a většinou instrumentální kytarovka, kterou si zvaly pod svá křídla labely Happy Mutant a Červený Kůň. Jen málokterá domácí kapela dokáže rozvést hudební téma do tak malebných ploch a hudebních zákoutí. Sbírky poezie, znovuzrozené v psychedelickém postrocku. Pokud bylo cílem zachytit elementy duševního strádání v ruské próze, tak si FAT OLD DONALD mohou do mise napsat: „Úkol splněn“.

HEIDEN – Země beze mě

Úspěšně popovatí. Blackmetalové počátky se již zcela rozplynuly a objevený prostor odhalil cit pro chytlavé melodie. Výsledek zní jako by CHINASKI chtěli hrát intelektuálně zasněný post rock. Texty podpírá sám Neruda. Výsledkem je odlehčená rocková alternativa, na které je patrná práce Ondřeje Ježka, zadumanost i snaha o to dělat celkem líbivé písničky cestou, která nebude hrát na první signální.

FLASH THE READIES – Duna

Soundtrack, který filtrují jemné, ale smrtící písky planety Arrakis. Epický postrock s atmosférou pouště. Skrytý diamant domácí scény, vydávaný pod belgickým labelem Dunk!records. Dotažená deska po stránce koncepce, zvuku i grafiky z dílny Tomáše Petříka. Pro rok 2019 rozhodně král domácího instrumentálního postrocku.

KOCHLEA – Flegma

BOHREN & DER CLUB OF GORE na steroidech. Jedna z nejoriginálněji znějících desek roku 2019. Jazzová náladovka, která se nevzdala hravosti ani ušmudlaných basových linek, ale přitom je temná a potměšilá. Tam, kde dojde palivo z nu-jazzu, dá se furt dojet na ambient, postrock nebo prog. Na domácí poměry naprosto výjimečná deska.

LAMBDA – Heliopolis

Ačkoliv už projeli dvanáct států Evropy, tak mám stále pocit, že jde o další dosud neobjevený poklad, tentokráte z Českého Krumlova. Postrock s příměsí stoneru, toho je ovšem oproti minulosti mnohem méně a stejně tak se méně šlape na plyn, což celku velmi prospělo. Klidně plynoucí zasněné kytarové rozjímání, které má stále tendenci upomínat, že jih má cit pro vyprahlejší a rezavější kytary.

ROUILLEUX – Lycanthropic Sounds

Asi nejpřístupnější materiál, který kdy vzešel z kolektivu Klangundkrach. Noisaři se pokusili o pop a zní to skvěle. Hluboká a nervózní kolekce písní prostě plyne a je vám stále blíž. Sympatické na tom je, že se skladby nesnaží své motivy nějakým způsobem gradovat, úplně si totiž vystačí s vnitřním pnutím a naprosto přirozenou dynamikou, která má magicky hypnotické účinky.