Nedávno jsem si rekapituloval desky a nahrávky, které u nás vznikly nebo byly vydány plus mínus v minulém roce. Těch skutečně zajímavých, které jsme nezachytili recenzí, je tu tolik, že jsem se je pokusil shrnout do malého seriálu, který v každé své kapitole sváže dohromady kapely, mající k sobě blízko v rámci žánru. Vykopáváme s těmi, které mají rock’n’rollovější ráz.

BLACK HOLES - No Silver Lining

Tři roky fungující dvojka, která za tuto dobu vypustila čtyři singly a svoje snažení dovršila na této debutové desce v prosinci minulého roku. Koncept kapely, založený jen na bustrované base a bicích, odkazuje někam k ROYAL BLOOD. Stejně jako oni nechávají nad hutným základem plout melodické zpívánky. Hlavní rozdíly cítím v tom, že BLACK HOLES mají méně učesaný zvuk, který nepůsobí tak sevřeně, a zdaleka nejdou posluchači tolik naproti, co se týká hitovosti.

BURNING STEPS - Pound of Flesh

Celkem zavedená punk-rocková stálice, původně z Mostu, nastřádala dost melodických vypalovaček na novou desku a zní to opět skvěle. V rámci svého žánrového kolbiště tu spolu s RABIES a KUNG-FU GIRLS není mnoho lepších spolků. BURNING STEPS postupem času uspokojivě měknou, na poslední desce je znát snaha otevřít se více žánrům a dělat hudbu barevněji, než tomu bylo v minulosti.

GUILTY ECHOES - Learning to Swim

Brněnští chráněnci Fullmoonu jsou jednou z nejzajímavějších novinek na naší rockové scéně. Konečně kapela se svým vlastním ksichtem. Nihilismus se tu potkává s noise rockem a psychedelií na hodně rezavém soutoku. Romatický bordel se zpěvem, který vám bude svou intonací trhat uši. Tahle kapela má podle mě jediný cíl. Dokázat vám kytarovými kurvítky a neškoleným vokálem, že to není melancholická, melodicky zajímavě postavená popina, i když ve skrytu duše to tak vlastně je. A daří se jí to. Příště, až sem přijede MOTORAMA, bych je rád viděl jako předkapelu.

ILLEGAL ILLUSION – Dried Blood Syndrome

U bíloveckých samorostů jsem měl vždy pocit, že ať udělají cokoliv, tak se nezbaví grungeového étosu ve své tvorbě. Nejinak je tomu i na této desce. Tato veteránská banda tu s námi smrdí už od poloviny devadesátek a i poslední deska nese hutné temné a melancholické skladby, silně založené na atmosféře a skvělém chrapláku. Ukažte mi jinou kapelu, která v tomto žánru přežila čtvrtstoletí a nikdy nemusela podlézat kvalitativní laťku, kterou si vytyčila.

SAFENAT PANEACH – II

Do torza po rozpadlých RAM ADONAI narazil Petr Wágner z GORO a bicí soupravu dodalo POVODÍ OHŘE. Texty zase domácí titáni poezie, Ivan Martin Jirous a Jan Skácel. Velké sousto. Výsledkem je snový rock s duchovním přesahem a já si nevzpomínám na domácí rockovou kapelu, která by působila tak křehce, a přitom ji odkojila hardcorová scéna. „II“ je deskou, kterou si možná nezamilujete na první poslech a možná vám místy nebude sedět intonace zpěvů, ale i po těch měsících se k ní vracím. Je to totiž časem prověřená rocková eucharistie.