Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak tihle týpci si opět jednou jedou to svoje a přitom zvládají zároveň postupnými kroky stoupat vzhůru. Není to tak dávno, co jsme zde psali o debutovém EP u labelu Jacoba Bannona Deathwish Inc. a o pár let později jsou tito chasníci z amerického Chicaga takříkajíc téměř na vrcholu. Jak jinak lze popsat fakt, že skupina hrající klasický hardcore podepíše smlouvu u Metal Blade a přitom zároveň, zdá se, nehodlá slevit ze svého nekompromisního přístupu?
Na druhou stranu, když si srovnám první nahrávky HARM’S WAY s jejich současným zvukem, tak je evidentní jistě zklidnění anebo lépe řečeno přesměrování zdivočelé agrese z rytmicky zběsilých skladeb směrem ke středním tempům, zato s pořádně zahuštěnými kytarovými riffy.
Skupina se pod vedením řvouna Hammerse McPligueho již plně etablovala na poli tzv. siláckého hardcore, ve kterém alespoň z mého pohledu je v současnosti poněkud slabší konkurence, než tomu bývalo někdy 10 a více let zpátky. Snižovat však kvality produkce této pětice nijak nehodlám, neboť její nahrávky by bezpochyby měly co říct i v dobách, kdy takoví HATEBREED anebo THROWDOWN vydávali svoje nejlepší desky.
HARM’S WAY se zároveň po rytmicky divokých začátcích pevně ukotvili ve středních tempech, které jim mnohem více umožňují nechat plně zaútočit mohutné kytarové soukolí a hluboký chlapácký řev McPligueho. Neobtěžují se s takovými zbytečnostmi, jako jsou sóla či různé jiné vyhrávky. Drtivý, zničující riff je základní jistota, kterou neopouštějí ani na moment.
Sem tam se do toho sice rytmická sekce také pěkně „postaru“ opře („Last Man“, „Become A Machine“), ale to se paradoxně jedná o krátké chvíle vydechnutí před dalším střednětempým parním válcem. Na první pohled to vypadá dost stereotypně a nezáživně, ale vězte, že Američané mají přesně tyto tahy výborně secvičené a, ač to může z jejich strany už po těch letech vypadat i dost rutinně, stále dokáží z tohoto zdánlivě vyčerpaného schématu dolovat smrtící skladby.
Tentokráte se však trochu čarovalo i ve studiu, což ve výsledku znamená i použití samplů či s industriálem koketujících motivů. To všechno lehce vychyluje kdysi živelnou a potem čpící muziku skupiny někam do lehce odlidštěných temně kovových sfér. Za příklad poslouží marš jménem „Call My Name“, kde se společně s masivními údery bicích ozývá i silná kovová ozvěna. Takových náznaků, či rovnou celých skladeb („The Gift“) je pak na různých místech alba hned několik.
Pro starší fanoušky, kteří si s kapelou odžili její progres až směrem k dnešním dobám, to může znamenat i ztrátu její někdejší osobitosti. Pro ty další a zejména ty nové, které přestup do stáje velkého labelu bezpochyby přinese, to však nebude znamenat nic negativního. Z mého pohledu to lehce stereotypní sound kapely jen oživí a ještě zvýrazní jeho přednosti spočívající v nesmlouvavém siláckém přístupu ke tvrdé kytarové muzice.
Těžko mi ještě v této chvíli, pár dnů po vydání „Posthuman“, soudit jak dlouho se dokáže točit v mém přehrávači, ale jedno je jisté. Jako příklad dokonale nařachané nahrávky, jež se jen těžko před něčím zastaví, však poslouží dokonale. Čtvrté album HARM’S WAY tak představuje jeden z dalších exemplářů perfektního žánrového díla. Kapela si i navzdory tlakům, které na ni klade přestup k metalovému majoru, dokázala uchovat svůj vnitřní náboj a tím pádem nemám nejmenší problém jí všechno to zatínání pěstí a ukazování bicepsů uvěřit i tentokrát.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.